Kdo moc šetří, má za...

"Nejlepší je tvrdý. Ale to snad žádná ženská neocení. Spíš chlapi," řekne starý Rossi, a dodá: "My chlapi jsme takoví... víc přirození. A hlavně to stojí méně!"

Šetřílek Rossi šetří na všem, na čem jenom může. Například na levném starém chlebu. A vyplácí se mu to. Ztvrdlý kamenný chléb koupí za hubičku a nahřeje na kamnech. Chutná... croccante, křupavě, horké drobky se ihned rozpustí na jazyku. Nic proti italskému chlebu, natož tvrdému. Stýská se mi po českých rohlících. Měkkých, i když byly druhý den gumové, ale měkké. Místní chléb tu druhý den ztvrdne, na Mohsově stupnici tvrdosti blízký desítce, diamantu. Pro mé zuby nepoživatelný, pro Rossiho pochoutka.

"Ta nahnilá jablka jsou též na vyhození?" ptá se. Mírně nahnilé jablko většinou vypreparuji a sním, to samé broskev nebo cibuli na vaření. Nahnilé jen mírně.

Napůl plísní zcela šedá, napůl žlutá jablíčka leží v dřevěné bedně vedle podobně vypadajících cibulí. Zrovna jsem je chtěla nacpat do biopytlíku a vyhodit do kontejneru. Rossi úpí. Jako bych házela eura do černé díry. "Mamma mia, nevyhazuj - dej mi je!"

Dám. I s dřevěnou bedničkou. A já ušetřím za jeden biopytlík. Rossi je navýsost spokojený.

“Pamatuj si, že správný Ital šetří!” poučuje mě, “a hlavně tady, pod horami!"  Připadám mu jako rozhazovačná a marnivá žena, která nezná hodnotu peněz a plesnivých potravin.

"Ještě koupím sodu bikarbonu," doplní. Sodu tu berou všichni. I Rossi, ač soda není zrovna ve slevě. Na sodě bikarboně ujíždí všichni domorodci. Veškerou zeleninu i ovoce před požitím pečlivě omyjí a desinfikují v roztoku sody, i ten držgrešle Rossi.

Předtím jsem jablka ani zeleninu v sodě bikarboně nikdy neomývala. Nejsem přece desinfekční čuně!

“Máš velký opar na puse, asi jíš neumyté ovoce!” řekla mi jednou klientka Luisa. Pípla jsem,  že opar je virus v těle bez ohledu na to, co jím, ale neuvěřila.

Jablka chroustám po padesát let stejně. Šoupnu po tekoucí vodu nebo v rychlosti otřu o svetr a ohryzek sbaštím. Jakápak soda.  Všichni místní poctivě omývají ovoce v roztoku sody bikarbony, pak ještě v obyčejné vodě, a pro jistotu navíc odkrojí slupky.

Jenže - opary zde snad nikdo nemá. Často pak s opary vypadám jako divnožena v posledním stadiu AIDS.  A tak omývám a spíše častěji otřu o svetr (ach jo, ty zlozvyky). Pod tlakem možných nových oparů jsem zkusila desinfikovat sodou salátové listy čekanky. Ponořila jsem je do misky s vodou. Bez sody. Na povrch vyplavalo, jako vždy, jen pár černých teček špíny. Mrmlala jsem si pod fousy o bláznivých úzkoprsých Italech. Pak jsem do vody - když to ted všichni tvrdí, tak to zkusím taky, ale nevěřím! - vsypala lžičku sody. Během dvou tří vteřin vyplavalo na povrch pár mrtvol - dvě housenky a asi deset podivných broučků s dlouhým ocáskem. Od té doby ujíždím na sodě, stejně jako ostatní Italové, stejně jako Rossi. 

Je teď spokojený, kromě nahnilého ovoce zdarma a tvrdého chleba za hubičku si odnáší domů i několik dřevěných beden na zátop. Rossi není chudý důchodce, to jenom pro vaši představu - má barák, dvě auta, velmi slušný důchod. Ale šetří na všem, na čem jenom může.

"A vyplatí se ti to takhle šetřit?" zeptám se. Dala bych mu korunu, pardon euro. Zcela zbytečná otázka. Samozřejmě, že se mu to vyplatí.

Já, Marta, požírající mírně prošlé jogurty a trochu nahnilá jablíčka, si náhle připadám jako marnivá a rozhazovačná. A stydím se do morku kostí. Spíše se snažím zastydět. 

"To máte asi v rodině, ne?" chci mu polichotit. Nakroutí se jako krocan v říji a prohlásí: "Copak já, ale můj táta. To byl velký muž! Ten uměl zacházet s penězi. Naspořil si na několik velkých domů!"

A polohlasem dodá: “Můj táta byl takovej frajer,  že pral i použité kondomy a věšel na prádelní šňůru, aby uspořil. Velký muž. Velký muž!”

Velký muž bral šetření či skrblení zkrátka i přes spodek. Hlavně že se mu to vyplatilo.

Trochu se červenám, a pocit marnivé rozhazovačné ženy je čím dál větší. Říkám s rozpaky: “ To byl tedy... frajer. A prosím tě - a kolik měl tvůj táta dětí, když byl takový... spořivý...  vzorně spořivý?" 

Polkne, popadne bedničku s plesnivým hentýmoným a na rozloučenou omluvně vyhrkne: “No... nás je... třináct!”

Zkrátka kdo moc šetří, mívá i za tři... náct.

Ať žije občasná marnivost. Zejména mužská!:-)