Jen tak koukat si do blba, a na...

“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.

Hory máme výrazně blíž než mořskou pláž, k radosti manžela (má radost bývá jaksi nižší). Chtěla bych vyměnit tuhé kožené pohorky za čínské žabky, šmejdové, leč lehoučké. Teplý ohoz za staré dobré plavky, které dají tělu správný hydrodynamický lepý tvar (ve skutečnosti vzhled kytovce, zaseklého ve vodovodní trubce). Horské vápencové bělostné šutry za rozžhavený plážový písek (s popíchanými chodidly od rozbitých šklebliček). Ale mohu zcela vypnout hlavu, tělo, celou Martu. Jen líně až flákavě ležet a dívat se na nekonečné a klidné MOŘE... těch vzácných pár nedělních mořských hodin, to je můj sen! 

Naštěstí jednu volnou neděli manžel kamsi odjíždí zpívat s pěveckým sborem, teplota, tlak, rosný bod a zdraví rodiny v cajku, a předpověď počasí - slunečno na nebi i v duši. Všechna zbylá "NEBO" zlikviduju nadšeným: "Děti, zítra jedeme k moři!"

Ráno je nutno odjet nejpozději před pátou (kafe, něco jako Redbull, další kafe a nejpálivější Hallsky proti usnutí). V sedm se prokousáváme začínající zácpou před Benátkami, a po osmé to valíme  na nejbližší pláž.  Při kapce štěstí občas chytneme i lehátka ve druhé řadě. První mají milenky plavčíků a příbuzní majitelů pláže, to víme všichni. Vzhledem k původu, věku, rase a zjevu nespadám do žádné kategorie, leč dnes nás vede klučina přímo do řady první. Neskutečné! Moře mám jako na dlani. Zázrak. No, možná spíše vypadám tak urvaně a unaveně, že si mě spletli s plavčíkovou sicilskou prabábou. 

S mořem přímo před nosem lelkujeme, mastíme karty, jíme ovoce a kousky písku vržou v

zubech, voda je tu slanější než kdekoliv jinde. Zkušení plážoví povaleči tvrdí že zdejší Sottomarina má nejvíce slanou vodu na celém pobřeží a největší koncentraci jódu v celé Itálii. Ideální přírodní lék na astma, tuberkulozu či štítnou žlázu. To, že vám ta zatraceně koncentrovaná slaná voda rozežere půlku nohy, je jenom malou daní za vaše čistější plíce a úlitba mořskému božstvu.

Příjemný poklid a pohled do modrého slaného nekonečna občas naruší tmavý prodavač se zimními bundami či značkovými kabelkami. Usmívám se jen tak, do blba, jenže on mi do toho blba jako na potvoru vstoupí.  Můj nepřítomný úsměv bere jako stoprocentní zájem, háže mi desítku kabelek na lehátko: “Signora, paní, dobrá značka, všechno značka. Za šedesát. Ne, vy bella, krásná. Pro vás za padesát!” Namítám, že nechci nic kupovat, a raději zavírám oči. Děti se pochichtávají za vějířem karet, stejně jsem jako vždy prohrála, a čekám na další hru. Prodavač úpí: “Signora. Bella, nejkrásnější pani. Pro vás za třicet. No dobrá, za dvacet a pět. Zítra se vracím do Senegalu. Já nic takhle nevydělám!” Určitě se nevrací a pěkně kecá. Nic neberu. Děti poznamenají, že tatínek by určitě usmlouval i na pět euro. Jen ať si můj muž užívá v dáli se svým pěveckým sborem alpských myslivců, přeju mu to, vlastně i sobě. Nikdo mě aspoň neruší poznámkami typu: kdo sundal a ztratil  víčko z opalovacího krému, kde jsou jeho plavky, kolik je nějaké vedle ležící krasavici,  cizí pipince, asi let (jeho častá otázka buď bez mé odpovědi, anebo většinou frknu věk nejméně o dvacet let více), a jeho: “No, co chcete, děti, ta voda přece není vůbec špinavá, jenom zeleně zakalená...!” 

Senegalec se chytá o pár lehátek dál, v třetí řadě. Parta italských důchodkyň ve výrazně barevných dvojdílných plavkách tu zřejmě tráví nějaký ten pátek. Jejich opálení je tmavší než hnědý krém na boty. Náruživě pokuřují svá cigárka a zkoušejí jakýsi pofidérní lak na nehty. Poté si jedna po druhé svléknou bez ostychu vršek od plavek, a oddávají se sluneční lázni. Za polohlasného pochichtávání se, jako malé holky. Každá si totiž od zoufalého prodavače koupila kabelku. Za padesát. Radují se, jak na něj vyzrály - dal jim přece deset éček slevu! Originál senegalský Gucci!

Já, přenádherná pani značkovou kabelku holt nemám, ale nevadí - klid a mír vůkol je nad všechny kabelky světa... No řekněte. Krása. Voda barvy neurčité, vzduch jako když vám kolem nosu přelétají naložení slanečci - ale ten pokoj, ta rovnováha přírody, harmonie. Po našich horách teď štrádujou určitě tisíce turistů, nahoru dolů zácpy. Kdepak, moře je moře, i přes plnou pláž tu cítím až euforický poklid.

Koukání do blba až rajsky harmonického trvá pouze nějakých čtyřicet minut. Do tichého šplouchání vln a polohlasných hovorů okololežících se NÁHLE během dvou minut přiřítí několik žlutých plaveckých čepiček. Dvě, tři, dvacet, snad sto! Vynořují se další a další, z moře, z pláže. Jak z hororu, žádní Hitchcockovi ptáci, ale samí plavci v černých plavkách a žlutých čepičkách. Všude kamery, mikrofony, diváci....  kde je moře? Okraj pláže je během chvilky narván asi pětistovkou lidí - diváků i  plavců. Do toho vyřvává nějaký hluchoun s tlampačem cosi o tom, že právě sledujeme národní závody v triatlonu. Všude okolo televizní kamery, mikrofony, šňůry. Podél celé pláže a nejbližších metrů je koncentrován snad celý svět. Lidé opouštějí lehátka a tlačí se dopředu, aby fandili. Italové fandí profesionálům se stejnou vervou jako amatérům či svým dětem, hulákají hlasitěji než prvorodičky, ale jejich povzbuzování evidentně zabírá. Mezi nohama stovek diváků probleskují plavající čepičky závodníků, zrychlující, jedna za druhou jako malé žluté želvičky.

Nemám sílu se zvedat, a taky kam... místo na pláži jsem si zcela nemoudře zaplatila na celý den. Senegalský prodavač kabelek si pod jedním prázdným deštníkem zapaluje nalezené cigárko, a odevzdaně kouká na náhle opuštěná plážová lehátka. Kvůli hlasitému fandění a řevu nelze ani mastit ty karty.

Moře skrz desítky nohou, těl a pozadí přede mnou vůbec, ale vůbec nevidím!

Ach jo. Zlatý můj manžel s bručením o ztraceném víčku Nivey, dneska bych mu naopak ukázala nejmíň tři vnadné krasavice (věk bych práskla od boku, a o deset dvacet let méně), a některé bez vršku jako bonus! Jo, na horách, na našich horách, tam je teď  jistojistě krásně.  

Vlastně můžu být spokojená. Chtěla jsem přece původně jen tak si koukat do blba a na moře. Mám, co jsem chtěla.

Koukám si do blba, a na moře... zadků...