„Dneska ne. Bolí mě hlava...hm, ačkoliv na to hlavu nepotřebuju, " zvesela odpálím mého muže. Ale jen na chvilku. Za ta léta je rezistentní. Zkouší to znovu. Ukecal mě. Zkrátka nemám ráda sáhodlouhé hodinové hry.
„Sázky a dostihy“ a „Monopoly“ jsou nekonečné, tak u nich prostě nemyslím. Kupodivu občas vyhraju. Je středa. Jako každou středu se úderem poledne zavírají obchody s potravinami i většina barů, a to až do zítřka. Taková poloviční neděle. Dnešní středu zrovna leje jak z největší italské konve, a na ulicích ani noha. Teda občas nějaká noha ano, ale černošská nebo indická. Kluků, co rozvážejí na kole letáčky. Kde jsou italští hoši? Co asi dělá správný Ital každou středu odpoledne? Určitě „Monopoly“ nehraje...ani mně se do toho moc nechce, ačkoliv je zbytek rodiny miluje. Začínáme hrát... jedna hodina, dvě. To bude na dlouho... Zachrání mě někdo nebo něco?
Naštěstí k nám nečekaně skočí na kafe Davide. Černovlasý čtyřicátník, přitažlivě vonící, s uhrančivýma očima myslivce z Babičky, co se kvůli němu zbláznila Viktorka. Já se zblázním taky. Nemám umyté vlasy, tepláky jak skejborťácký puberťák, tričko pomalované od fixy, ani nemluvím o povinně namalovaných očích. Italka s nenamalovanýma očima je mrtvá Italka. Opět se ve mně probudila šestiruká indická bohyně Kálí, a během sedmi minut vycházím z koupelny jako přijatelná Marta. Davide mě obmlaskne a velmi labužnicky usrkává šáleček kávy. Namáčí sušenku do kávy, sušenku schramstne a než sáhne po další, s gustem si olízne špičky prstů. Ale mou bábovku jí vidličkou. Jeho káva je jako šlichta pro prasátka. Hlavně když mu chutná. Všichni to tak dělají... Pokradmu si ho prohlížím. Mlaskající, spokojený...k sežrání. Už si zase namáčí baculaté prstíky do zbytku kávy...
Co na těch Italech holky mají, říkám si. Copak jsou opravdu „numero uno“ v milování? Nebo v čem jiném? Davide je povídavý pohodový chlap, rozjíždím konverzaci s cílem zjistit, je-li skutečně Ital nejlepším milencem v naší galaxii.
Fešák je, v
oní tak příjemně, že bych si od něj nechala se zájmem vysvětlit třeba kvantově mechanický proces v blízkosti horizontu černé díry, který má za následek únik energie z černé díry v podobě vznikajících částic. Prostě nějakou běžnou teorii z kvantové fyziky, co nás, obyčejné ženy, vždycky zaujme. Nemůžu teď střelit od boku otázku, v čem je tajemství všeobecného mýtu o jedinečnosti italského milence. Musím jaksi zeširoka. „Davide, jakou čteš teď knížku?“ ptám se. Směje se. Většina Italů přece nečte. A monopoly? Monopoly nehraje, jsou komplikované. „Amore, nečtu, nečtu, ale ŽIJU... nebo koukám na fotbal, je božský...“
Fotbal je v TV neustále. Chudší lokální TV stanice nemají peníze na vysílání fotbalového přenosu, kamera smí zabírat jenom komentátory v hledišti. Na hřiště nesmí ani juknout. Je to úchvatné. Hráče vlastně ani vidět nemusíte. Stačí odezírat velmi spontánní divadelně-fotbalové představení samotného komentátora, a z jeho tragických gest a slzí v očích pochopíte, jak hraje Diego Milito „ ...Diego právě tečuje do protipohybu brankáře a posílá mužstvo do vedení... posílá ho jinam, akce se nezdařila, o můj Bože, ó můj Bože, ty to vidíš!“ Jsou propojeni se studiem, kde sedí samí mužští diváci, pár trenérů a sportovních komentátorů, samí postarší chlapi – a navíc dvě tři půvabné prsaté dívčiny. Nejsou to zvedačky telefonů – „Buon giorno, dovolali jste se do pořadu Fotbalové odpoledne..." - to tedy ne, telefony zvedají muži. Tyhle barbínky se úplně vážně ptají, proč a co jaký fotbalista udělal, myslím během utkání, použivají i přesnou odbornou terminologii. Odborné sportovní výrazy jim plynou z růžových našpulených úst mezi ňadry po štíhlém gazelím těle přes podlahu studia až k šedesátiletým trenérům a postarším komentátorům. Tady má fotbal tu správnou šťávu. Publikum vlhne, kluci tleskají. Holky jsou fakt výstavní kusy, akorát přemýšlím, jak dlouho se ty dotazy musely dopředu našprtat. Ale i já se na ně ráda podívám. Třeba jim křivdím a mají fotbal opravdu v malíčku nebo jinde.
Na dalším TV programu je středeční beseda. Nádherná sedmdesátiletá moderátorka si zve do pořadu kamarádku režisérku. I přes jejich věk jsou nesmírně sexy, ani nemají narvanou pusu botulotoxinem či jiným sajrajtem, jak to teď frčí i mezi mladšími kolegyněmi. Za nimi stojí asi dvacítka bíle oblečených jinochů. Všichni jsou svalnatí, mladí, usměvaví, krásní. Zatímco sexy babičky drbou nejnovější trendy v jídle, chlapci za nimi hodinu stojí a nadšeně tleskají. Nádhera. Tenhle pořad taky miluju. Ideální pro matky na mateřské, jejichž děti se před chvílí servaly jako koně, manžel má bručivou náladu a váha zase leze nahoru. Tak aspoň potěšit oko. Těmi dámami samozřejmě.
„Když nečteš a prší, co děláš?“ pokračuju. Nalívám ho naším pivem. Po jedné plechovce má mírně naváto. Je opravdu roztomilý. Mrkne na mě a říká, že když zrovna nevysílají zápas jeho oblíbeného klubu a prší tak, že si nemůže na sebe narvat odlehčenou cyklistickou soupravu a zdolat svých sto, tak dělá to, co ostatní Italové. „A co?“ stojím si na vedení. Už je to tady. “Amore, láska... my, Italové, se rádi milujeme. "
Kecá. My Češi taky, akorát se tím tak nechlubíme. Nebo nekecá? „A jak to probíhá, myslím ta vaše propršená středa?“ Směje se a znovu spiklenecky zamrká. Můj dotaz si asi vyložil blbě. Nesvádím ho, jenom jsem prostě zvědavá. Připadám si jako redaktorka nějakého lascivního časopisu o sexuálních úchylkách. Pedofil, zoofil, nekrofil ani jiný –fil nejsem. Jenom chci přijít na kloub, proč stojí Ital na piedestalu světových milenců. Naštěstí jsem v zástěře a Savem v ruce, takže to na nějakou sexuální nabídku nevypadá. Jedině že bych byla Savofil.
„Po těstovinách a kávě si pustím fotbal. Pak se s manželkou pomiluju, to je konec přestávky, a jdu se dívat dál.“ Hm. Takže když prší a nemůže na kolo a je zrovna fotbalová přestávka, je právě ten nejlepší čas na italské amore. Přikyvuje – ano, tak to je. Pak pršet přestane a Davide jde jezdit na kole. „A co dělá tvoje žena?“ rýpnu. „Taky sportuje.“ Připadám si jako lenochod v posledním stádiu rozkladu. „A co děláte vy Češi každou středu?“ ptá se mě a přimhuřuje významně své myslivecké oči. Jsem sice milující věrná manželka, ale asi mám v sobě záchvěvy praViktorky. Hlavně nevnímat ten jeho parfém a uhrančivé oči! Snažím se mu vysvětlit české lechtivé rčení „Středa, je ho tam třeba“, ale s mou italštinou by to pochopil jako balení. „Víš, ve středu je v mé zemi normální pracovní den, lidi pracují až do večera, chodí do divadel, do kin, čtou hodně knihy, píšou blogy a tak...“
Obejme mě kolem ramen: „Marto, to dělají všechny národy. Ale my, Italové, život prostě žijeme – a ostatní o tom jenom píšou. O NÁS píšou...“
Přestalo pršet. Davide jde jezdit na kole, večer hraje v TV Inter Milán vs. FC Barcelona. Jak dlouho trvá fotbalová přestávka? Patnáct minut... pouhých patnáct minut. Přišla jsem na tajemství italského milování. Světový věhlas italských milovníků je smrsknutý do čtvrhodinky mezi fotbalovými poločasy.
Tak vám to píšu. Až bude středa, vezměte si, pánové, půlden dovolenou, pusťte si v TV fotbal, o přestávce se pomazlete s manželkou, milenkou či podrbejte psa za ušima (máte na to patnáct minut, včetně vyzunknutí kávy s nadrobenou sušenkou), po skončení fotbalu sedněte na kolo a jeďte někam hodně daleko. A vraťte se do setmění, večer bude určitě další fotbal. Možná vaše něžná polovička, doposud mírně zblblá z telenovel, začne chtít zpátky toho svého českého chasníka. Který je fotbalem taky zasažen, ale je trochu jiný. Možná zrovna dočetl nějakou knihu nebo si opětovně poslechl Cimrmana.
A jestli vaše drahá bude něco špitat o vášnivých Italech, tak jí na oplátku špitněte třeba tenhle vtip - jak se přou Čech s Italem, kdo je lepší milenec. Čech říká: „Já natřu manželku pivem, celou ji zlíbám a ona je pak dobrou hodinu bez sebe.“ Ital: „To já ji celou potřu olivovým olejem, je pak bez sebe celý den a strašně u toho vyvádí...“ Čechovi to vrtá hlavou: „Jak to děláš, člověče?“ Ital na to: „Normálně, natřu ji olejem a otřu si ruce do záclony...“
Pěknou česko-italskou středu i v pátek či v úterý přeje Marta.
