“Bože, já jsem ale krá... sná!” plácnu se před zrcadlem do čela. Chtěla jsem původně říci kráva. Zapomněla jsem zařídit něco důležitého, můj zjev je nařvaně mařkovitější (Mařenky prominou), a tak dál. Zkrátka ranní mizérie.
Kdeže jsou mé dlouhé vlasy, poměrně ucházející nohy nebo pevná prsa? Osmiletý syn mi nedávno řekl: "Mami, proč mají všechny ženský prsa pěkně rovně - jen tobě visí dolů?" Na výmluvy o dobrých podprsenkách neskočil.
Kromě visaček se začínám břichatit. Taková “pani”. Krátké vlasy nerostou a nerostou. Žílami opentlené nohy připomínají povodí českých a moravských řek. Chůze kachny, kterou postřelil pidlooký myslivec (to je pro změnu po chemoškách, aby bylo jasno, ne po chlastu). K tomu stačí zapomenout něco echt důležitého, a kráva je na světě.
Jenže já ji spolkla, “krásná” mi vylítla tak nějak automaticky.
Říkáte, že bude hůř?
Aťsi.
Z “hůř” si přece můžem udělat “líp”. Jako místní italští domorodci. Na potkání si vzájemně práskají jeden kompliment za druhým. Jako když v kartách přebíjíte eso bez dalšího lízání. Věříte jim i tečky za větami.
“Jsi krásná, bella, amore,” lítá mi nad hlavou v obchodě u kasy. Pořád a imrvere. Vracím jim jejich laskavé údery dvojnásobně. Ženy pochválit, muže vyslechnout a politovat. Dávno vím, že mě ti chlapi, notabene ženské, nebalí, “amore” řeknou i klice u dveří.
Navzájem se hladíme slůvky.
Co dokáže tohle slovní hlazení, jsem zažila před pár týdny u moře. Skončila jsem na pohotovosti s jednou zkolabovanou českou čtrnáctiletou dívkou. Neptejte se, co jí bylo. Sešlo se více aspektů do kupy, rozklepaná jako výfuk téměř umírala na zadní sedačce auta, zatímco další český dobrovolník – řidič - kličkoval v totálně zacpaném Jesolu směr nemocnice. Umřít tady za volantem, přijdou na vás nejdřív za čtyři dny. Okatá dívka v rozpuku, několikátý měsíc brala antidepresiva, psychika na bodě nula. K tomu slunce, dlouhá cesta, takové ty ženské věci... téměř na vytištění parte.
Zkolabová čtrnáctka skončila v rukou uhrančivého pedofilního lékaře ze Sicílie.
Jasně že ne pedofilního, to jsem napsala jenom proto, abyste, pěkně prosím, zbystřili. Doktor vyvalil oči, když slyšel o antidepresivech, a naléhal ně mě: “Řekni jí, teď hned jí řekni, že je bella, krásná!!! A že z ní bude nádherná žena! A že u nás na Sicílii by ji kluci láskou sežrali, jaká je kočka!” Chrlil ódy na dívku, zatímco jí píchal do zadku injekci. Překládala jsem jako ďas. Několikrát připomněl, ať mu pošleme smsku, jestli se stav pacientky zlepšil. Určitě ne-za-po-me-nout! A pohladil zkolabovanou hromádku neštěstí po tváři. Starostlivě, ne pedofilně.
Lékařova slova zabrala víc než samotný medikament.
Ta holka na umření najednou zkrásněla a zázračně rychle se uzdravovala. Bude z ní jednou krásná baba, to je jisté. Jenom sama musí vidět tu krásu uvnitř, která prýští na povrch. Dívce se ulevilo, hned ten samý večer. No jak by ne. Druhý den jsem smskou poděkovala lékaři za skvělou spolupráci i za psychickou podporu. Odepsal okamžitě. Že je šťastný a že jí přeje z celého srdce krásné prázdniny. No, zblbl by i starou páku jako jsem já, natož dospívající kotě. Pomohl jí mnohem více než česká doktorka s krabicí antidepresiv.
A tak mi tenkrát, o pár dnů později, před zrcadlem automaticky naskočilo: "Bože, já jsem ale krásná!". Kráva ulítla navždy do vesmírného nekonečna.
Řekněte mi, prosím, co se vám na sobě nejvíc líbí? Břichatý pupík (“von je takovej tlustoprd”), protože si na něj můžete postavit půllitr? Hurónský smích (“vona se řehtá jako kobyla”), krásný a silný, až sousedům skoro praská jejich sváteční a nikdy nepoužitý vystavený porcelán? Vaše dobré srdce (“von je hodnej, až je blbej”), které zahřeje až na tisíc mil? Lesk v očích (“von je děvkař, takovej kozel starej”), i když vám jdou vrásky na záda? Prsa visačky (bez komentáře)? No... a co?
Hrbatí, tlamatí, ušatí, plešatí, vyzáblí či vozemboušští... stejně jste krásní, ve své jedinečnosti. Věřte mi.
