“Zaber, zaber!” hecoval mě dvoumetrový sportovec. Italové jsou frajeři. Obzvláště sportovci. Tlačila jsem všemi směry. Marně. “To je beznadějné,” křikl muž směrem k dalším urostlým kumpánům. Ti přitakali. Až na jednoho vysmátého mlaďocha: "Čelafaraj!" Ce la farai, to dáš!
Zapadlo mi auto do sněhu a praskly řetězy. Kolem fičel sněhový rej, viditelnost metr, dva.
Dole, doma pod horami, nebyla ani vločka. Ideální na párhodinové bobování nahoře na Recoaro Mille, asi půlhodinku od nás. Manžel byl jako na potvoru v posteli se čtyřicítkou (ne milenkou), a pochyboval, zda-li cestu zvládnu sama. Sama s třemi dětmi.
Pochybovala jsem též. Argumentace dětí typu “Maminka umí všechno… a co neumí, se rychle naučí” mě však nakonec přesvědčila. Můj lazar i přes svůj horečkový rauš nasadil na kola sněhové řetězy s poznámkou “Hlavně rychle nebrzdi”.
To byla moje řidičská mantra: Hlavně rychle nebrzdi.
Stejně jezdím jako s hnojem. Pouštím chodce, a tím zdržuji místní provoz. Jednou mě dokonce předjela netrpělivá černošská řidička, ale zprava a po chodníku. Předjížděla tak i další řidiče přede mnou. Předloni jsem i přes pomalou jízdu odřela auto v jedné miniuličce. Pod kola mi vběhlo strakaté kotě. Strhla jsem volantem auto o deset cenťáků doprava - drrrrrr - přes oplechovaný roh baráku. K barevným zářezům přibyl i náš modrý, manželovi přibyl další zářez zděšení na duši. Jak můžu kvůli nějakému kotěti, resp. kvůli nějakému zvířeti skoro zdemolovat naše jediné auto? Jako slimák jezdím pokaždé, když nabírám cestou do školy promoklou indickou, černošskou nebo arabskou maminku s dětmi. Děti při vyšších rychlostech (okolo třicet kiláků v hodině) podivně výskají - v jejich rodné mluvě - a já mívám divný pocit, že z té závratné rychlosti začnou blinkat.
Zatím nejpomaleji jsem jela před třemi roky na jaře, z hor, kde zůstal můj muž pracovně na dva dny. On řídil nahoru. Já dolů, sama, v noční bouři a neprůhledném krupobití. Půda se sesouvala, kameny padaly. Nejdříve drobné kamínky, pak celkem slušné šutry. Do toho blesky, kroupy a tma. Vylezla jsem asi pětkrát z auta, abych odsunula spadlé kameny z klikaté silničky, a modlila se, aby šutr nespadl na auto. Hlavu vraženou mezi volantem a čelním sklem, mou řidičskou mantrou bylo stokrát zařvané “Do pr-, do pr-, do pr-!”, prokládané Andělíčkemmůjstrážníčkem. Obé zabralo a přežila jsem.
Jarní kamenobití bylo pro mě vrcholem řidičského adrenalinu. Naivně jsem předpokládala, že další řidičské zážitky budou k této kamenité metě pouze směřovat, ale nikdy ji nemohou přesáhnout.
Spletla jsem se.
Nedělní cesta do zasněžených hor byla krapet horší. Krapet na druhou. Na entou.
V půli cesty náhle začalo hustě sněžit a padla mlha. Zničeho nic. Žádné auto, ani nahoru ani dolů. Klouzala jsem i s řetězy. Děti řičely blahem, vůkol zasněžené stromy jako v Mrazíku. A já Marta Marfuša valila dýchavičně nahoru.
Objevil se protijedoucí blikající traktor. Blikla jsem na pozdrav zpět. Asi mě zdraví nějaký známý, myslela jsem si. Nedošlo mi, že žádný můj známý nejezdí v neděli v zimě traktorem do hor. Chlapík mával rukama jako při plavání a něco ukazoval. To, co ukazoval, jsem pochopila až při dojezdu. Dokluzu. Varoval mě, abych dál nejela. Stejně bych se nemohla otočit a vrátit se. Otočit možná jo. Na střechu.
Před koncem cesty mi praskl řetěz. Z mlhy se postupně vynořovalo pár osob. Samí muži, nadšení sportovci. Ani jedna baba. Ani jedna. Taky ani jedno dítě.
Posledních pár metrů mi praskl druhý řetěz a skončil kdesi ve vánici. Definitivně jsem zapadla na příjezdové cestě k parkovišti lyžařského areálu, tedy k bílé ohromné zasněžné ledové pláni. Nešlo to ani tam, ani zpět . Rozhodla jsem se vylézt ven do sibérie a sehnat náhradní řetězy. Děti měly za úkol setrvat co nejdéle v autě a schroupat všechny zásoby, včetně zabordelení celého auta drobky a papírky. To je nadchlo.
Venku bylo všechno zavřené. Půjčovna lyží, bar i veřejné záchodky. Nechtějte vědět, jaké to je, čůrat v mrazivé vánici. O to více jsem toužila dostat se do nejdřív domů a v duchu velebila vynálezce záchodových prkýnek.
S výrazem “Promiňte, že žiju a jsem navíc žena” jsem začala obcházet jednotlivá auta a řidiče prosila o zapůjčení řetězů. Aut bylo celkem osm. Náhradní řetězy neměl nikdo. Proč by měl. Taky sebou nenosíte náhradní zuby, když už máte jedny v hubě.
“Musíš to otočit a jet zpátky dolů”, chytře mi radili chlapi, ale rovnou dodali: “Ale bez řetězů? Ani náhodou!” Děti mezitím vylezly ven a schované pod stříškou sledovaly matku v akci. Víru v mé všemohoucí schopnosti zatím neztratily.
Tři chlapi se mi opřeli do zadku a snažili se dostat auto aspoň na pseudocestu. Nic. Jeden chlapík tlačil jenom jednou rukou. Aby ses nepředřel, frajere, pomyslela jsem si. Když se nezadařilo, všimla jsem si, že ten frajer, spíš borec, druhou ruku prostě neměl.
“Nech tady auto, a až opadne sníh, přijeď si pro něj,” žertoval jiný horal. Třeba na jaře, ne? Nabídl mi ovšem odvoz dětí domů. Jeho auto bylo okované s řetězy snad i na sklech. Zatímco auto horala s mými dětmi mizelo v mlze, snažila jsem se na poslední chvíli zapamatovat si jeho SPZ. Přece jenom děti s cizím chlápkem… jako peďák sice nevypadal, ale člověk ženská je často zblblá některými mateřskými servery, že vidí pedofila i v normálním přítulném starci. Za čtvrthodinku si děti lebedily doma. Já nelebedila. Zůstala jsem nahoře sama s osádkou sedmi aut. Moje bylo pořád zapadlé.
A pak ke mně přišel ten vysmátý dvacetiletý Itálek s kamarádem. “To zvládneš,” řekl mi. Šoférské ucho, myslela jsem si. Co ten ví o řízení. V zoufalství jsem ho požádala, aby si sedl místo mě za volant. Druhý kamarád ho tlačil. Akce trvala pár minut. Ani nevím jak, najednou stálo auto zpátky na cestě. Čumákem dolů směr domov.
Oba kluci se smáli, asi radostí, že jsou tak dobří. Nebo si možná vyprávěli vtipy o úplně vypatlaných postarších řidičkách, jak... hahaha. Sympatičtí hoši, na můj vkus nadměrně ovonění nějakou silnou kořeněnou vůní. Možná buzíci. Jejich bezprostřední nadšení a veselost ze mě smývaly pocity nejistoty. Půjde to. Jasně že půjde.
“Kluci, zvládnu tu cestu dolů bez řetězů?” zeptala jsem se s obavou. “Si si, jasně že jo, jsi dobrá! Jsi bráááva, skvělá! Jeď pomalu. A nebrzdi rychle! “ radili mi.
“Nebrzdi rychle” už jsem dneska slyšela. To rozhodlo. Oba chlapci mě několikrát na rozloučenou objali. Z té jejich vůně jsem málem padla. Italové jsou celoživotně naloženi v přitažlivých až smyslných parfémech. Ale tohle byla spíš smradovůně. Každý máme jiný vkus, když se jim to líbí...
S jejich požehnáním jsem klouzala směrem dolů. Bez řetězů. Desítkou, maximálně dvacítkou. Spíše sedmičkou... Moje mantra cestou dolů byla: “Kluci říkali, že to dám.” Nevím, jestli jsem klouzala hodinu nebo dvě. Možná půl. Znáte to, v smrtelných okamžicích se poslední chvíle protahuje donekonečna.
Nějaký čas po šťastném dojezdu domů jsem v jednom baru rozklíčovala příčinu mého úspěšného návratu. Ucítila jsem naprosto stejnou vůni, jaká se nesla kolem mých rozesmátých zachránců na horách. Manžel díky bohatým zkušenostem ze strahovských kolejí jenom poznamenal: "Marihuana".
Takže: až se někdy budete chtít vymotat z leckteré jiné bryndy, vězte, že na to musíte jít s jasnou hlavou. Třeba si nechat nadopovat sebevědomí párkem naprosto zhulených snouborďáků...
