„VY? To snad ne....“ diví až děsí se důstojný italský stařík. Pochybuje o mé české letité praxi B.Ú. Bankovní úřednice, ne krávy. Ačkoliv...
Noblesní sedmdesátiletý pán v perfektně padnoucím obleku ještě aktivně pracuje. Ale kde, to je mi záhadou. Cítím z něj úřad, spolehlivost, poctivost. Klotové rukávy a uctivost ke klientovi. Jasně, stoprocentně je bankovním úředníkem, radostně přesluhujícím pro své výjimečné schopnosti.
Trvalé příkazy a takové ty jednorázové srandičky vyřizujeme v místní bance. Sedí tam kluk s několika zlatými tlustými prsteny a výrazem obtloustlého vyhazovače erotického podniku. Nic proti tlustým prstenům ani vyhazovačům fakt nemám, ale těší mě, že mám na účtě akorát tak na pokrytí složenek. Asi změním banku, tenhle to má přiklepnuté na doživotí. Ale kam? Asi do... žádné sprosťárny, prosím... asi do jiné banky?
Důstojný stařík dnes opět nakupuje. Ta grácie, ta noblesa, ta přesnost! Bankovní úředník jako vyšitý, vůbec o tom nepochybuju. Ostatními lidmi z obchodu je uctivě zdraven a očividně velmi považován. Jsem trdlo. Mám u huby poctivý bankovní klenot, a nevím o tom. Proč nepřejít právě k němu? Bude mým budoucím BÚ, ať je jeho banka kdekoliv.
Chci mu tu říci oklikou, tak nějak elegantně. Navíc je jedním z mála, s kým si vykám. Skvělý, precizní, bez zlatých prstenů a bez oteklých tváří z včerejší nekonečné pařby s kolegy z práce. Musím na něj ovšem pomalu a zdvořile. Žádná ukecaná vtěrka Marta, ale solidní paní. Tak.
Na kase mu ukládám nákup do bio tašky a chci vyjádřit jakési přátelské souznění. Že jsem vlastně z branže a zaplaťpámbu jsem ještě zažila starou gardu uctivých BÚ s klotovými rukávy. Co když nové klienty nepřijímá? Abych pak v bance, kde pracuje, nechytla místo něj další odlitek jiného vyhazovače.
„Tak pro dnešek konec? Máte asi stále hodně práce, viďte?“ ptám se úlisně. Mezitím projdou dva lidé a mého BÚ velmi zdvořile zdraví. Jeho rating je tedy sakra vysoký, musím se víc snažit, abych ho získala.
„Práce je dost. Bohužel,“ zachmuří se. Cože?!
Tak to nemám šanci se k němu proboxovat, ani omylem. Nějak to musí jít. Některým lidem se zkrátka nedostanete pod kůži, ani když na nich doslova ležíte. Jak se aspoň jemně přiblížit k piedestalu tohoto ideálního BÚ a požádat ho o laskavost?
„To je fajn, že pořád pracujete. Určitě vás to ještě baví, viďte?“ tlačím ze sebe zbytky IQ. Zvedne jen obočí a pokrčí rameny. Co taky odpovědět na trochu blbou otázku...
Už sahá po nákupu a chce odejít. No nic, do třetice vsadím na kolegialitu. Jinak končím.
„Ehm... Jsme tak trošku kolegové. Dělala jsem to hodně let v Čechách. Moc mě ta práce bavila, hlavně kontakt s klienty...“ zakoktávám se. Ale zabralo to! Neodešel.
Několikrát si mě mlčky prohlédl od hlavy až po pas (zbytek je schovaný naštěstí za kasou). Pak, bohužel, ze sebe vyrazí: "VY?" a opakuje udiveně, spíše zděšeně: „VY? To snad ne...!“
Evidentně mi tedy dává najevo pochyby, že jsem se v minulosti mohla živit hlavou. Moje sebevědomí má hodnotu mínus nekonečno... Třeba nemá svůj den, třeba byl jeho šéf nakrknutý, klienti ledově odměření. A věk mu taky nepřidá. Odchází. Ať jsem teda za blbečka. Ale za slušně vychovaného.
„Promiňte, pane, ale v jaké bance tedy pracujete? Moc bych chtěla být vaší klientkou, víte?“
Pán se poprvé nepatrně usměje: „Mou klientkou?“ Uááá, mám ho! Drapla jsem svého BÚ, skvělého starého muže, který už ví, o čem ten život je. Nakloní se ke mně a polohlasem řekne (podmínky přestupu? telefon? jsem nedočkavá jako panna nevěsta): „Signora... já jsem ale hrobník.“
