„Madonna mia…!" Jizdní řád místní italské MHD silně
připomínal sudoku pro pokročilé. Na důstojný úřad, vzdálený 5 km, jsem raději dorazila podél rušné silnice pěšky. Naprosto nedůstojně. Zmačkaná, místo vlasů chemlonový bobek, rozplizlé stíny až k bradě. V tu chvíli mi ale můj vzhled fakt žíly nerval. Italská úřednice, které jsem usedla tváří v tvář, vypadala jako po nejdelší trase pochodu Praha-Prčice.
Vyžilá bývalá prostitutka s rozmazaným mejkapem a kerhavýma očima zhrzené a podvedené. Možná má dobré srdce, chabě jsem si namlouvala. Chabě a zbytečně.
„Codice fiscale?“ zavrtěla nesouhlasně hlavou. Všechny mnou předložené dokumenty (za nimiž se skrývalo několik cest do Prahy a razítkování od Krajského úřadu přes tlumočnici a MZV až po Italskou ambasádu) odsunula štítivě na moji stranu stolu. Znamenalo to definitivní NE.
„Codice fiscale“ – tato prapodivná slova znamenají něco jako rodné číslo. Bez něj jste ztraceni a neexistujete, tedy v rámci italských zákonů. Pár dní po přestěhování do italských luhů, hájů a hor jsem se vydala, dolů, do města na úřad, toto životu nezbytné rodné číslo získat.
Úřad je zde silnou autoritou, takovou nekompromisní italskou tchýní s právem veta. Běžný Ital si zásadně na své úřadníky nestěžuje, nehádá se, nerozčiluje. Pokud úřad naznačí, že něco nelze – i když to lze – Ital se vzdá a odchází. Většinou do baru.
Odkojena mnohaletou prací v bance šoupla jsem italské úřední tchýni dokumenty zpět k úřednímu chřtánu. To jsem si na místní zajeté poměry dovolila „tantissimo“, příliš mnoho.
Úřednice z E 55 začala bublat. Nesouhlas jí čouhal ze všech tělesných otvorů. Křičela cosi o povolení k pobytu. To ovšem my, hrdí čeští členové EU, nepotřebujeme. Kartička se znakem EU, vyndaná z mé peněženky, ji rozhodila. Naprosto a nenávratně. Shodila mé dokumenty na zem.
Italsky jsem doposud znala jenom slova jako „manžel, děti, bydlet,ano, ne, povolení k pobytu a kuřecí prsa.“ Použila jsem všechny, kromě toho posledního. Asi by ji to zabilo.
Začala jsem mluvit anglicky. Tvrdošíjně trvala na tom, že anglicky neumí. Na můj německý dotaz, a posléze bezchybně vyslovený ruský, vybuchla. Nádherný italský ohňostroj emocí. Ostatní úředníci přestali pracovat a s napětím sledovali, jakým způsobem vybuchnu já. Bylo by to adekvátní. Asi i jim ležela občas v žaludku či jiných orgánech…
Je dobré znát jenom jednu jedinou, jakoukoliv frázi v cizím jazyce. Ale precizně a s přízvukem. Nevíte, kdy se hodí.
Osvítil mě jazykový anděl. Z mnohaletých vzpomínek se mi vybavila jediná italská věta, kterou jsem se od kamaráda polyglota naučila po několika pivech v báječné telčské hospodě U Marušky. Tehdy tvrdil, že je to drsná výhrůžka…Jenomže kdybych alespoň věděla, co to znamená...
Italský přízrak dosáhl vrcholu emotivní erupce. No nic, rodné číslo vyřídím určitě jindy, s mým manželem a početnou rodinkou zahrajeme divadlo „Homolkovi přijeli“.
Riskla jsem to. Italská úřednická šlechta byla v napjatém očekávání.
„Io sono grato del caro ricordo che ricambio di cuore!!!“ hlasitě jsem se rozloučila s úřednickým přízrakem. Molto veloce, velmi rychle, jako domorodá Italka. Všichni užasle strnuli. Byla to asi hodně drsná výhrůžka...
Kamarád polyglot pěkně kecal. Výhrůžku jsem pak doma objevila v Italštině pro samouky, strana 214. Doslovný překlad:
„Děkuji vám za milou vzpomínku, kterou ze srdce opětuji.“
Tak proto baba ztuhla, jako když utne. Patrně navždy.
