Zbývá mi jen několik hodin. Přikurtovali mně do polstrovaného křesla a postarší úřednice se pere s programem v počítači, do políčka zanáší minutu exekuce, stanovenou soudem. 0:35 po půlnoci. To je konečný limit mého světa. Tím všechno končí. Za pár hodin.
Vnímání reality se naprosto změní. Minulost není podstatná a budoucnost neexistuje. Jenom přítomnost. Těch několik hodin. Vnímám každý výdech a nádech. Nikdy předtím jsem si toho nevšiml. Teď mají svou hodnotu. Kolikrát se ještě nadechnu za těch několik hodin se dá najednou dobře spočítat. Koukám na svoje nehty. Jsou zdravé a neustále rostou. Porostou až do poslední vteřiny. Ještě několik hodin.
V místnosti svítí zářivka. Kdysi by mi tu bylo těsno, dokonce by mně děsila ponurost tohoto místa. Teď pohledem hladím tmavé závěsy, zakrývající dlouhé okno a spáry kachlíků na podlaze. Je to teď celý můj svět. Jiný už nepoznám. Vděčně užívám každý okamžik, kdy ho mohu vnímat. Ještě několik hodin.
Mimoděk mně napadne, zda nedýchám moc zhluboka. Příliš kyslíku v krvi pak prodlouží TEN okamžik a s ním i zoufalou bolest. Bolesti se bojím. Budu sám. I ti nejbližší, co mně ještě mají rádi, zůstanou za tím dlouhým oknem, až se rozhrnou závěsy. I kdyby mně drželi za ruku, zůstanou vně. V TEN okamžik budu jen sám. Svírá mne z toho úzkost. Ale zhluboka se nadechnout – působí takovou rozkoš...
Minulost ztratila svůj význam. Necítím hořkost z toho trapného nedorozumění, které mně sem dostalo. Stejně to nezměním. Jen bych tím ztrácel čas si užít každý z těch okamžiků, co zbývají. Naplánované grilování u souseda i jiné plány jakoby zamrzly v časoprostoru. Co jsem neudělal doteď, už nikdy neudělám. Už není žádné jaro nebo léto, pondělí, úterý nebo středa. Jen teď. Jen několik hodin.
Čas 0:35 znamená nepřekročitelnou zeď. K té se pomalu blížím. V ten okamžik odříznou plícím vzduch. Dosud zdravé tělo se zkroutí v křeči. Když přišlo na cizí, vzdálenou smrt, lehkovážně jsem mudroval a věřil lecčemu. Snadno jde uplácat sto teorií a životních filosofií. Když teď ale přišlo na mně samotného, je vše jiné. Čemu jsem dosud věřil, se vynulovalo a já jsem zase na startovní čáře. Přijde černé nic? Nebo světlo věčného života? Nebo se bolest a děs protáhne do nekonečné časové smyčky? Všechny varianty mají stejnou pravděpodobnost. Teď se taví víra. Omyl stojí přesně jeden život. Tentokrát ten vlastní. Přede mnou je definitivní zeď. Ještě několik hodin.
Ten sen byl živý a velmi dlouhý. Neměl žádný děj, jen jsem v něm seděl a vnímal svoji situaci. Velmi dlouho, možná několik hodin.
Byl jsem jím tak přesycen, že jsem otevřel oči do černé tmy, která však byla méně skutečná, než to, z čeho jsem se právě probudil.
Druhou noc přišel další sen. Stejně živý a neodbytný.
Stařec sedí na bedýnce v rozpadající se chalupě. Je unavený. Je noc, ticho a zimu se snažím zahnat ohněm, narychlo rozdělaným na hliněné podlaze. Pořád to chcípá. Přikládám staré desky a harampádí, co leží kolem, ale něco je vlhké, něco plesnivé, něco chvilku zabliká nejistým plamínkem... Spěchám, je mu zima, i když to nedává najevo. Je unavený. Strašně unavený...
Vím, že další večer už pro něj neexistuje. Jen ten dnešní. On to taky ví. Vrátil se do své chalupy, zbědované jako on sám, a tady jsem ho potkal. Do rána to pro něj tady všechno skončí. Snažím se rozdělat ten zatracený oheň. Alespoň trochu tepla. Je strašně unavený.
Převracím nervózně kusy desek v rukou a odhaduji, které jsou suché. „Jen je tam hoď klidně všechny...“ povídá potichu. „Nějaká vždycky chytne, uvidíš“. Unaveným pohledem se dívá do studených skomírajících plamínků. „A když nechytne, tak nevadí. Já toho tepla stejně už neužiju... Když ho nenajdeš tady, najdeš ho v nějaké jiné chalupě ve vsi. Vždycky někde bude hořet oheň...“
Pohlédnu na něj a poznám tvář svého děda. Toho, co zemřel už před dvaceti lety. Chytnu tu vrásčitou tvář do dlaní a políbím ji. Kdysi jako dítěti mi to bylo nepříjemné. Teď je to to jediné, čím mohu sdělit, co nejde slovy. Dokud je čas. Dokud mi neproklouzne mezi prsty. Do rána, možná méně.
Chtěl jsem udělat alespoň trochu tepla. V té mrazivé chalupě jinak není nic. Na ten poslední večer. Oheň pořádně nehoří. A on se už ani nechvěje. Sedí na bedničce, lokty se opírá o kolena a hledí do tmy před sebou. Je unavený. Do rána zbývá už jen několik hodin.
Smrt vnímáme jako něco daleko, co se týká jiných. Vytěsnili jsme jich ze svých domovů i osobních zkušeností do zamčených oddělení nemocnic a televizní obrazovky. Tím, že se stala neviditelná, je mnohem blíže. Tím, že ji neznáme, nevědomky s ní mnohem lehkovážněji koketujeme za volantem, na večírku, při adrenalinových sportech. Tím, že ji neznáme, daleko snáze nás zaskočí nepřipravené. Čím více se ji snažíme ze života vytěsnit, tím více nám daří budovat společnost smrti. Společnost, která si života váží stále méně. Nemá jeho cenu s čím porovnávat.
Co ty sny znamenají, nevím. Vy to víte? Ale tuším, že by bylo dobré, aby se zdály alespoň jedenkrát každému. Aby zkusil tu proměnu vnímání reality, když stojí před VLASTNÍ zdí. Když má jen několik hodin.
Tento zážitek by byl dobrý především pro jeho vlastní život.
