Deset důvodů, proč měl Obama na Sýrii zaútočit hned...

...a proč je jeho váhání chybou:                                                                .

1. Ve světě mezi státy existuje jistý - buď psaný nebo jen tiše respektovaný - Mezinárodní řád. Kdyby neexistoval, kdyby panovala čistá anarchie, Polsko s pětinásobnou vojenskou převahou by ihned obsadilo slabší Čechy, Itálie Maltu a Israel jadernými zbraněmi preventivně bombardoval Teherán. To však neděje, protože státy jistá pravidla respektují a existence pravidel - Řádu - vypovídá o existenci jistého Společenství, které se jimi řídí. Existuje tedy jistý Mezinárodní řád a ten dokládá existenci jistého mezinárodního Společenství, které jej respektuje.
2. Existence jakéhokoliv pravidla je podmíněna jeho dodržováním, příp. existencí síly, která je schopna dodržování vymoci. Bez respektu či vymáhací síly nemá smysl o pravidlech uvažovat. Mezinárodní řád existuje proto, že jeho účastníci jej dobrovolně dodržují (podle idealistického předpokladu) nebo existují síly, které jsou schopny jej vymáhat (podle realistického pohledu). Charakter vymáhání (např. rezoluce OSN či  intervence supervelmoci) je další otázkou.
3. Vymáhat pravidla náleží prvotně nejvyššímu zastupiteli Společenství, tj. OSN, konkrétně Radě bezpečnosti OSN. Není-li OSN ve stavu rozumné akceschopnosti (např. kvůli obstrukci některých jeho členů), pak se v tomto případě logika jednotné representace Společenství hroutí a situace se ujímají leadři jejich frakcí. Každá frakce je tak nucena situaci posuzovat svou optikou a podle toho i jednat. USA, jako leadr nejsilnější frakce má právo i nutnost situaci posuzovat svou optikou, protože žádné “společné optiky” na úrovni OSN (anebo alespoň RB OSN) nebylo dosaženo. USA jsou oprávněny (podle některých názorů dokonce povinny) vymáhat respektování Mezinárodního řádu Společenství podle své optiky, zájmů a možností. Jednak z důvodu neexistence vyššího konsensu a vyšší síly, která by tak činila a jednak z důvodu, že alternativa "nečinit" neexistuje (i nicnedělání je činem, který má závažné důsledky).  
4. O tom, že je užití chemických zbraní nepřípustné, se shodlo mezinárodní Společenství před téměř stoletím, je to součást jak mezinárodní legislativy, tak i nepsaného, ale obecně respektovaného Mezinárodního řádu. OSN není schopno jejich neužívání v syrském konfliktu vymoci, ani jinak adekvátně reagovat. Některé frakce Společenství mají různé vymáhací prostředky (např. diplomatická a ekonomická podpora Ruska a Iránu), ale nechtějí je použít. USA jako jediný aktér disponuje účinnými silovými prostředky. Je jeho morální povinností vůči Společenství jich použít k vynucení Mezinárodního řádu. Pokud to bude úměrné jeho možnostem i výhodné pro jeho zájmy, je užití síly zároveň ospravedlnitelné i před vlastními americkými občany.
5. Odveta za požití chemických zbraní měla být rychlá. Rychlá proto, že jejím oddalováním vzniká manévrovací prostor. Nejen pro Asadův režim, ale pro jakýkoliv režim v současnosti a budoucnosti, který bude porušení Mezinárodního řádu kalkulovat. Stejně jako každý ústupek např. současným únoscům letadel znamená multiplikaci obětí únosů v budoucnosti, tak i současný ústupek v manévrovacím prostoru agresora po použití chemických zbraní znamená nárůst jejich obětí v budoucnosti. Zvětšení manévrovacího prostoru zvyšuje účinek a zmenšuje riziko jejich použití, a syrskou zkušenost vezmou do svých kalkulací všichni, kdo budou jejich užití kdy zvažovat.
6. Odveta za použití chemických zbraní měla být vojenská. Vojenská proto, že jiné (diplomatická či ekonomická) nejsou momentálně reálné nebo jsou neúčinné.
7. Náznaky dohody mezi Obamou, Putinem a Asadem o likvidaci chemických zbraní výměnou za neútočení není ani diplomatickým řešením, ani adekvátním postihem za jejich použití, protože:
• Řeší budoucnost, nepostihuje minulost. Všechny ostatní režimy budou srozuměny, že je vysoce pravděpodobná varianta jejich prvního beztrestného použití, byť s rizikem následného odzbrojení. To povede ke scénářům překvapivého masivního nasazení v prvním kole a následného pokání, tj. ke zmnožení budoucích obětí.
• K samotné 100% likvidaci nejspíše nikdy nedojde. Nikdo vnější neví přesně, kolik jakých zbraní Asad má, vycházet se bude z jeho seznamů, a náhody, která jej případně usvědčí ze lži. Přicházejí týdny a měsíce handrkování o podmínkách a kontrole, Asad bude následně inspektory všelijak zadržovat, zdržovat, vypouštět, vpouštět, každá ze stran bude mít pochybnosti o upřímnosti té druhé a kompletnosti vlastních zpravodajských informací, celý proces se potáhne donekonečna, aniž by na jejím konci měl kdo 100% jistotu, že nějaké zbraně zůstaly někde ukryty. Během této doby Asadův režim získá drahocený čas a prostor k různému vydírání a manévrům.
• Je pravděpodobné, že i během případné likvidace chemických zbraní dojde k jejich opětovnému použití. Asad z nich opět obviní opozici a bude mít cenné alibi za strany mezinárodních inspektorů. Ti však budou ve dvojím ohni - buď přiznají, že Asadův arzenál nemohou mít nikdy reálně pod kontrolou, anebo mu ono alibi pokrytecky poskytnou.
8. Zásah měl mít efekt trestu - způsobit Asadovi větší ztráty, než byly zisky z použití chemických zbraní. Jen tak by bylo v jeho zájmu jejich užití příště zabránit. Syrský konflikt se vyznačuje tím problémem, že nemá jasně profilovanou opoziční alternativu - není jasné, kdo by po Asadovi převzal moc a zda by takový režim nebyl horší, než-li Asadův. Proto je pragmatické zatím pouze trestat a nikoliv režim odstraňovat zcela, alespoň do doby, než se alternativa vyprofiluje.
9. Změrně předchozí body neřeší, kdo přesně chemické zbraně 21.8. 2013 v Damašku použil. Pravděpodobně složky Asadova režimu, ale to není příliš podstatné. Naprostou jistotu mít stejně nikdo v reálném čase mít nebude a v realitě nedokonalých informací se bude nucen každý účastník debaty tak jako tak přiklonit k té či oné teorii. Podstatné je, že Asad je za svoje zbraně zodpovědný. Zodpovědný za to, zda jeho zbraně existují či neexistují, zda jeho sklady jsou či nejsou vykradeny, zda jeho jednotky poslouchají či neposlouchají, má celou škálu možností, jak v každém okamžiku reagovat. On je ohledně svých chemických zbraní hlavním aktérem a na něj musí být akce soustředěna, bez ohledu na to, jak to přesně 21.8.2013 v Damašku bylo.
10. Váhání presidenta Obamy s útokem je chybou. Obama tak jednal možná z osobních pohnutek, možná ze strachu před osudem George W. Bushe, který díky vojensko-zahraničním misím odcházel z úřadu jako jeden z nejneoblíbenějších presidentů. Ať už byly jeho pohnutky jakékoliv, mezinárodně-politická budoucnost světa díky tomu bude o něco horší, nikoliv lepší. Snaha o “diplomatické řešení” a nepoužití síly za každou cenu (tj. appeacement), byť mu tleská vrtkavé veřejné mínění, přinese více mrtvých v budoucnosti, nežli rychlý vojenský zásah, učiněný včas.