Vysoká politika v 5 bodech...

... tak, aby ji pochopili i moji přátelé z hostince Na Hamerniku mezi 1. až 4. pivem (co se jim děje v hlavách od pátého piva výše, to ví jen Pánbůh, na to je i tato logika krátká).  

cssd

1) Politika je a bude pořád stejná.

Jestli čekáte na nějaké “lepší časy” nebo “poctivější politiky”, apod. vězte, že za třicet let tady budou sedět i vaši vnuci a vést ty samé řeči o “zlodějích tam nahoře” a o tom, že to kdysi nebylo tak špatný jako dneska. I Vaši pradědové tady tloukli pěstí do stolu, že “teď, teď už to fakt přesahuje všechny meze”. Lidé budou na “ty nahoře” pořád stejně naštvaní, ať se jim bude dařit dobře nebo špatně. Za komunistů byli naštvaní, byli naštvaní deset let po jeho pádu a jsou naštvaní i dvacet let po jeho pádu. Přitom se dnes mají objektivně lépe než kdysi. Současná politika bude pro ně vždycky špatná, o té minulé si budou dělat nekritické iluze a o té budoucí neopodstatněné naděje. Tak to vždy bude a jakákoliv forma praktické politiky nebo objektivní situace občanů s tím nemá nic společného.

2) Naši politici jsou úplně stejní jako ti venku

“No to se může stát jenom u nás. Nikde jinde se tak nekrade (/takové idioty v politice nemají)”. Tak přesně toto jsem slyšel v italských barech, německých pivnicích, slovenských krčmách, polských vývařovnách, holandských coffe-shopech i chorvatských tavernách. Jo - a jen tak mimochodem i v českých hospodách. Naši politici jsou vesměs stejní, jako ti venku a ti venku se podobají těm našim. Nevěříte? Zkuste po pár letech žít v několika zemích, přijdete na to. Nebo se zeptejte nějakého tamního rodáka, co si myslí o těch svých “tam nahoře”. Každý politik je spíše okolnostmi vlečen, než aby je mohl nějak zásadně řídit. A ony okolnosti podléhají pevným zákonitostem, které jsou všude vesměs podobné.

3) Ideální stranu (politika) nikdy nenajdeš

Průměrný dospělý člověk má nějaký názor ne na jednu nebo deset, ale na několik tisíc věcí. Intelektuálnější a vzdělanější lidé dokonce na desítky tisíc věcí. Od barev, přes jídla, optické a pohybové vjemy, abstraktní otázky až po sex. V jednotlivosti často najdeme spoustu lidí stejného názoru, problém nastane, když hledáme člověka, který by měl s námi identický názor na všechny ty tisíce věcí, které v reálném životě vnímáme. Když se s někým shodneme na několika promilích životních otázek, je to normální, můžeme říci, že máme na čem stavět. Když se shodneme na několika málo procentech, dochází k souznění, které končí zamilováním, láskou nebo alespoň dobrým přátelstvím. Pokud si myslíme, že jsme nalezli někoho, s kým si rozumíme - řekněme z 50% - znamená to jen, že jsme se spletli a díváme se do zrcadla. Druhého reálného člověka z masa a kostí, se kterým bychom se shodli na polovině všech životních situací a vjemů - na celé planetě asi nenajdeme. Jak tedy chcete najít politika, který by plně a ve všem vyjadřoval vaše názory? Jak chcete najít partaj o tisících lidech, která by vám ve všem sedla?

4) Voliči nikdy nikdy “nezmoudří”, nikdy “nedostanou rozum”, nikdy nebudou volit “správně”. Nikdy.

Deset lidí má deset názorů. Někdy i jedenáct. Různých. Proto je zbytečné čekat, že většina někdy “dostane rozum” a přestane volit támty nebo naopak “dostane rozum” a bude volit tadyty. Když se nejsme schopni přestat dohadovat s manželkou ani na desetidenní dovolené, co jíst a nejíst, co dělat a nadělat a kam jít a nejít, považte, jak mají udržet jednotný názor miliony lidí po celé volební období. Třetina lidí z populace má podprůměrnou inteligenci. Další třetina ji má nadprůměrnou. Mohou tyto dvě třetiny společnosti najít nějakou shodu jinak než náhodou? Každá profese je ve společnosti zastoupena v promilích, vyjímečně v procentech, přičemž jen menšina za svůj život vyzkoušela profese dvě, naprosté minimum pak tři nebo více. Z toho plyne, že každý z nás máme o více než 90ti procentech populace jen velmi matnou představu, co že vlastně dělá a čím vlastně žije. Je reálné očekávat, že ten zbytek začne uvažovat stejně jako já? Že já vůbec pochopím, jak uvažuje ten zbytek společnosti? Je reálné čekat, že ti lidi dostanou “někdy (jednotný) rozum” a přestanou volit támty a budou volit tadyty?

5) Žádná strana nemůže nikdy splnit svůj volební program. Z principu.

Volební program slouží ke zvolení. Pak už je k ničemu, protože vládnout se podle něho nedá. Zvolení a vládnutí jsou dvě různé věci, jen určitá zabedněná část voličů to nechápe a nejspíš nikdy nepochopí. Je to dáno dvěma důvody: Jednak každá strana do programu píše jakýsi ideál, ke kterému by ráda směřovala, v praxi k tomu však nemá nikdy podmínky - jsou v koalici s jinými stranami (které usilují o své odlišné programy - ideály), nemají dostatek peněz, zahraniční okolnosti se mění, atd. V nejlepším se tedy podaří realizovat nějaký zpotvořený zlomek. A druhým důvodem je fakt, že sami voliči za žádnou cenu nechtějí to, pro co danou partaj volili. Jen si to často neuvědomují. Nevěříte? Volí pravici, protože slibuje nižší daně a rozhýbání ekonomiky uvolněním byrokratických bariér podnikání. Když pak pravice usedne ve vládě, a chce snížit růst důchodů a všelijakých sociálních dávek (aby mohla snížit daně) a chce usnadnit propouštění přebytečných zaměstnanců (jedna z hlavních byrokratických bariér podnikání) - hle, náměstí jsou plné protestujících, kteří obviňují vládu se zrady volebního programu a zapřísahají se, že ji už vícekrát nezvolí. Moudrá vláda zná své voliče a takový vývoj předvídá, proto dávky i daně ponechá vysoké, aby zemi uchránila před hloupými rebeliemi a mohla vůbec pomýšlet na účast v dalších volbách. U levice je to nemlich to samé - v rámci své svérázné spravedlnosti slíbí ještě více přiškrtit bohaté a ještě více rozdat “obyčejným lidem”. Když se dostane do vlády, rychle zjistí, že žádné velké škrcení nepadá do úvahy, neboť by škrtili jen slepici snášející zlatá vejce, které levice s takovou chutí pak zabavuje a rozdává těm, co produkují minimum. Takže i levicové vlády nakonec také jen tvoří rozruch, spouští akce “Čisté ruce” a různé hony na korupčníky a neplatiče daní, ale dávají bedivý pozor, aby výsledek byl víceméně symbolický. Jinak by si podřezaly větev nejen pod svým stranickým financováním, ale i pod financováním sociálně-dávkového blahobytu svých voličů z řad “obyčejných lidí”.

Tak - to je oněch pět jednoduchých pravidel, kterými lze rozluštit i nejzapeklitější problém té nejvyšší politiky až do čtvrtého piva. Od piva pátého platí logika jiná, ale tou se tady na papíře, v písemné podobě zabývat nemůžeme...