Kdysi před časy chodil po světě jeden exekuční soudce - exekutor, řekli bychom současným jazykem. Měl ďábelskou pověst - bez slitování zabavil umírajícímu postel, mrzákovi berle a početné rodině střechu nad hlavou, pokud mu to slepý zákon umožnil. Zdálo se, že i kámen je proti jeho srdci teplý a měkký, a tak, jak se z něj městem šířil strach, rostla jeho moc a bohatství.
Tento soudce se nikdy ženami moc nezabýval, přesto mu jednou cosi zatemnilo mysl a on vstoupil do komory ke své služebné. Za devět měsíců se narodil syn. Hrdá služebná odmítla formální sňatek i nabízené peníze a odešla na druhý konec města. Syn vyrůstal s matkou v neuvěřitelné bídě. Se svým otcem – i přes potlačovanou zvídavost - se měl setkat záhy. Policistům, otevřivším policejní celu, kam se jeho syn dostal za nějakou klukovinu, tento mocný a obávaný muž řekl, že jej nezná a přestože stačilo jediné slovo přímluvy, otočil se a nechal jej svému osudu.
I v dalších letech dospívání jej hnětla krutost chudoby spolu s krutostí otcovou, s jakou mu jeho životní břemena nejen že neulehčoval, ale jakoby sadisticky ještě přidával – drtil ho lichvářským úrokem své záložny, u které si neopatrně půjčil peníze. Soudními procesy svíral firmu, u které se chtěl vypracovat. Chlapce tato tvrdá životní škola kromě nenávisti donutila i k houževnatosti, se kterou vystudoval po večerech práva, zbavil se dluhů i soudních sporů a přes všechnu otcovu pomstychtivost se postavil na vlastní nohy.
Závěr je stejně tak dramatický – syn přichází k otci, aby provedl poslední zúčtování, vyřkl všechnu nahromaděnou nenávist a otce pokořil. Dojde ke rvačce, soudce je bolestivě zbit a syn utíká. Poté soudce napíše dopis a odchází dobrovolně z tohoto světa. Chudý překvapený mladík později v dopise nalezne poslední pořízení, ve kterém mu nenáviděný otec odkazuje všechno jmění, všechno drahé, co za svůj život dokázal nashromáždit – domy, banku, peníze.
Tento příběh je přes romantickou kulisu a dojemný konec zajímavý pouze v rovině jediné otázky: do jaké míry byla soudcova nenávist skutečným zlem a do jaké míry pouze tavící pecí, která vytaví čistý kov?
Stará myšlenka – utrpení, chudoba a strádání probouzí ušlechtilé vlastnosti, tříbí charaktery postav a nechá vyniknout ryzí lidskosti. Historky o poctivých chudácích a zkažených boháčích. Tento obraz je hluboce zakořeněný v našem civilizačním okruhu, jeho počátky jsou spjaty snad s úsvitem křesťanství, snad sahají ještě dále, nicméně stejně tak dlouho musí být člověk konfrontován s rozpornou skutečností, která tento obraz popírá. Utrpení a strádání probouzí také zoufalství a s ním zvířecí činy – zoufalá hladová lůza často loupí a bestiálně vraždí nejen z hladu, ale i pro ukojení nesmírné lačnosti po majetku, pohodlí a požitcích. V rozporu se všeobecným míněním byla u dívek z chudinských čtvrtí vždy populárnější představa pohodlného života bohaté nevěsty (nebo nevěstky) než svízelná cesta vlastního vypracování se po večerních kursech těsnopisu. Také skutečnost, že se kriminalita daleko častěji snoubí s bídnými periferiemi než bohatými středostavovskými čtvrtěmi, je obecnou zkušeností.
Při povodních vzduch nasál mnoho lidského utrpení. Místo romanticky čisté vody přišly opět masy infekční blátivé břečky, které podlomily domy a vůli těch, kteří je obývali. Hnědá hmota se vpila hluboko do krajiny a vyleptala tak majetek a pokojný život stovkám rodin. Přirozená lidská psychika odmítá připustit jednoduché schéma – vše špatné je k něčemu dobré a tváří v tvář otřesné realitě se barví vztekem a hlubokými bolestnými jizvami. V utrpení asi opravdu není nic krásného a povznášejícího...
Přesto jakoby něco zůstalo viset ve vzduchu.
Soudce poté, co jeho syn překonal všechny naschvály a jeho samotného ztloukl, mu přes bolest a ponížení odkázal všechno co měl, a zemřel. Musela to být zvláštní láska, kterou pětadvacet let házel synkovi klacky pod nohy, aby se na nich naučil pevně stát a poté, co se tak stalo, odešel. Musela to být láska, těžko stravitelná, ale silná láska, láska, kterou jeho syn nemohl pochopit za jeho života.
Zrovna tak i já nevidím nic dobrého v problémech, trápeních, nemocech, válkách, zemětřeseních a povodních, které mne provázejí. Pokyvuji hlavou nad stížnostmi, jak Bůh, který řídí tento svět, může toto dopouštět... Možná žádný není...
Ale přesto mám mrazivý pocit v zádech nad tušením podobně nepochopitelné "lásky", která za tím stojí a která tomu jednou ukáže smysl. Naprosto nepochopitelný teď, v tomto okamžiku.
Věnováno mojí matce, kterou dělilo od vody 50 metrů a obyvatelům novojičínské Žiliny a jiných míst, kteří takové štěstí neměli...
