Volbou srbského presidenta není nic vyřešeno. Dokážu si představit, že by se Češi vzdali Hradčan s Vyšehradem a Řípem dohromady. Naštěstí nemusí. Srbové rozhodně nejsou Češi.
Kdo byl kdy na Kosovu, ten pochopí. To, že vždy šlo o nejchudší oblast bývalé Jugoslávie, není náhoda. Země není nikterak úrodná, dopravní dosažitelnost žalostná. Albánci nepatří k nadšeným zemědělcům. Jediné bohatství, které tu je, tedy spíše bylo, se týká historického významu pro Srby. Z toho se Kosovští Albánci nenají. Zvláště, když mnoho klášterů vypálili a vyhodili do povětří. Snad věří, že kláštery si pravoslavní stavěli na nalezištích zlata.
Albánci a Srbové mají naprosto odlišné vnímání hodnot. Ostatně původem jsou na hony vzdálení /Slované kontra Ilirové/ a téměř se nemíchali. Naprosto zjevným důkazem odlišnosti je doba turecké nadvlády. Ještě na Kosovském poli po boku Srbů bojovali i Albánci. Záhy Albánci pochopili, že s Turky se dá docela dobře a výhodně vyjít. Stačilo totiž konvertovat k islámu, tedy odstoupit od křesťanství, modlit si třeba jen naoko k Alahovi, a daně jim okupanti významně snížili. Většina Srbů tento handl nepřijala. Jejich hrdost a víra byla podstatnější.
Možná dodnes platí Srbové za tvrdohlavce. A já jim fandím. Presidentské volby dopadly vítězně pro „demokraty“. Vítězství bylo ale tak těsné, že se až limitně blíží náhodě.
Na rozdíl od dnešních „mladých“ členů EU, kteří o členství v podstatě žebrali a snažili se EU slušně řečeno podlézat, polovina Srbů řekla, že „svoji víru“ a historii nezradí, že prostě konvertoval k EU náboženství prostě nechtějí. Jestliže ta druhá polovina zvolila „proevropskou" cestu, neznamená to, že ovšem konvertují. Nekonvertuje totiž ani vítěz voleb Boris Tadič. Je víc než jistě, že ani on nepřistoupí na protiprávní odtržení Kosova.
Z pohledu ateistického a vlastenecky vlažného Čecha se může zdát lpění na Kosovu až směšné. Pragmatik může dokonce říci, že až nebezpečné. Díky zvyšujícímu se počtu kosovských Albánců /muslimů/ je více než pravděpodobné, že se časem budou snažit působit ve vysoké srbské politice.
Samostatnost Kosova skýtá ale možná hrozivější scénář, než se na první pohled zdá. Jedna z možností – možná dokonce ta lepší – je vznik Velké Albánie. Zatím se ale navzájem Albánci ze sousedících států moc nekamarádí. Světové mocnosti jim na začátku dvacátého století nedomyšleným vytyčením hranic z Londýna nasměrovaly odlišný vývoj. V době tohoto nalinkování od zeleného stolu, žilo na Kosovu daleko méně Albánců než Srbů. Nativita Albánců a hlavně bombardování a chování velmocí má za následek, že je tam jen pár srbských enkláv bedlivě střežených a chráněných KFOR. Pamatuji se, že údajně šlo o to, aby Kosovo bylo multietnické.
Samostatnost Kosova znamená totální odsun Srbů. Albánci se netají tím, že je míní fyzicky likvidovat. Velké nebezpečí to ale může znamenat pro všechny sousední země a nejen pro ně. Není dnes žádným tajemstvím /a na začátku „kosovské války“ u nás to tajemstvím bylo!!!/, že Kosovští Albánci jsou velice obratní obchodně, často zdatní mafiáni, distributoři drog, pašeráci všeho možného. UCK předvedlo, jak krutí umí být.
Jestliže má čtenář pocit, že v článku příliš fandím Srbům, dělám to úmyslně, protože propaganda v době invaze NATO do bývalé Jugoslávie zase jednoznačně fandila Kosovským Albáncům. U nás v čele s Václavem Havlem a potažmo Člověkem v tísni.
A ještě poznámku, nemyslím, že spekulativní. Jestliže se dnes otevřeně mluví o tom, že invaze do Iráku byla vlastně americkou chutí na naftu, pak bombardování bývalé Jugoslávie nebyla žádná záchrana lidských práv, ale obsazení tehdy se jevícího strategicky výhodného místa v Evropě vzhledem k Rusku… a možná nejen k Rusku.
související reportáž z roku 1999 Balkánské temno najdete na http://www.kucerova.blog.idnes.cz/
