Adresováno církvím, hlavně té katolické

Česko patří k "nejateističtějším" územím na světě. Proč asi? Jsme tolik jiní než ostatní. Nebo je to tím, že církve odpuzují lidi místo, aby je přitáhly. Neodporují často v chování samotnému Bohu?

Po listopadu byl hlad po všem, co bylo předtím zakazováno. Nebylo to jen - a dokonce rozhodně ne na prvním místě materiálno... byla hlavně svoboda slova, svoboda kulturního projevu... a rozhodně ne na posledním místě hlad po duchovnu. Postihl i mě. Vyražela jsem společně s milióny občanů do kostelů na mše. Nebylo to z musu a bázně před Bohem. Toho Boha jsme začali hledat.

Poslušně jsme se učili modlitby a snažili plnit rituály. Do kyblíčků podstrčených přímo před nos jsme sypali penízky. Jenže po opuštění kostela ve mně zůstaly jen rozpaky. Doteď si pamatuji pouze to, že farář povídal při kazání nejaký vtip o nevěřících. Asi jsem ho nepochopila a urazil mě. Vedle mě stojící Francouz jen vrtěl hlavou nad nabubřelou dikcí onoho faráře. Mluvím konkrétně o dominikánském kostelu sv. Jiljí v Husově ulici v Praze. Navštívila jsem pak ještě několik dalších katolických kostelů a přesedlala k evangelíkům. To byla ze začátku jiná káva. Nedělní předpoledna pana Kocába /otce Michaela Kocába/ byla opravdu pohlazením. Ale ani tam jsem Boha nenašla, navíc pan Kocáb přestal kázat.

Někteří - jako já přestali v těchto vodách lovit, jiní zkusili ještě několik dalších církví, respektive sekt, dnes se jim říká sdružení, aby to neznělo blbě při žádostěch o restituce. Já jsem po čase vstoupila také do církve, pravoslavné. Bylo to v Izraeli. Promodlený Jeruzalém se zdál byt tím správným místem. Nadšeně jsem přijela do Česka začala hledat svoje bratry a sestry. V klášteře ve Vilémově - pokud je mi známo, tak jediném toho druhu jsem našla jen mocichtivé - a už tehdy rozhádané představitele naší Pravoslavné církve. Byl rok 1999. Zasvěcení ví, jak to s touto církví dopadá dnes. Hádají se ještě víc, protože - pro mě z nejasných důvodů - dostávají víc než miliardu z restitucí. Že by se starali o svoje ovečky způsobem zdravotní či zájmové činnosti jsem si opravdu nevšimla. Není to ani v jejich náplní. Jen bokem připomínám, že tato církev slouží zejména a vlastně pouze pro ruské a ukrajinské občany.

Církve by se měly vesměs stydět za to, jak "zvoraly" svoji šanci přiblížit lidem Boha. Měly by se zamyslet nad tím, že - pokud Bůh existuje - upřely svým chováním mnohým lidem cestu k němu. Hamižností, kterou teď vyžadují majetek a peníze, lidi ještě víc odrazují. A já opravdu nechci, aby jsem musela skončit třeba v katolické eldéence, protože na jiná zařízení prostě už nebude mít stát peníze.

Nakonec se omlouvám všem skvělým jeptiškám a vesměs venkovským obětavým farářům, kteří zachraňují poslední víru v církve.