Studoval Igor Hnízdo na pedagogické fakultě?

Ministr školství Chládek se zděsil hned několikrát. Úroveň vzdělání klesá…a klesá. „Někdo za to může,“ napadlo dlouholetého komunálního, jistě léta zaneprázdněného politika. Šel a od zeleného stolu, nikoli zřejmě od toho domácího. Možná by se měl spíš zeptat svých /možná dnes pubertálních/ dětí, jak vypadají hodiny a jestli potomci vůbec poznali, kdo má a kdo nemá z učitelů pedagogické vzdělání.

Sám pan ministr má možná pedagogické vzdělání ale na dospělou populaci. Jistou dobu i učil –snad kolem roku 2006, ovšem na škole střední. Školu má zprostředkovanou pouze přes potomky. Zdají se mu hloupí? Nevzdělaní? Možná.

S tímto zjištěním začal hledat viníka. A hle! Zjistil, že něco kolem 7000učitelů nemá pedagogické vzdělání, ale přesto učí a rádo. Přibližně stejný počet ovšem těch promovaných je na úřadech práce a do školy se vrátit nechce. Vysvětlím mu proč. Tito vyškolení kantoři jsou totiž naprosto vyčerpaní, vysání, s nervy na dně. Raději berou almužnu od státu než se ještě nechat více devastovat. Ti „nevyučení“ nemají jinou možnost nebo naopak mají silné nervy. Vím o tom své.

V září 1989 jsem nastoupila jako mladá učitelka přírodovědných předmětu na základní školu na druhý stupeň v Praze-Smíchově. Podotýkám, že jsem neměla pedagogické vzdělání, ale pouze! přírodovědnou fakultu neučitelského směru. Za dva měsíce po mém nástupu byla „sametová“ revoluce. Ano, postavila jsem se do čela, ostatní kolegové-kolegyně byly daleko zdrženlivější. Plála jsem pro demokracii a žáci mě milovali. V každé třídě jich bylo kolem třiceti. Tedy těch „puberťáků“. Se svobodou v srdci jsem zařídila konec přestávkového kolování. Přes odpor kolegyň žáci směli dokonce i pobíhat po chodbě. Jako i dalším mladým neučitelům nám bylo přikázáno doplnit si pedagogické minimum. Nebránila jsem se… a přihlásila se. Po několika přednáškách jsem to vzdala. Jednoduše řečeno: bylo to o ničem, naprosto ztraceny čas.

Po třech letech jsem z kantořiny odešla do svého oboru a po deseti letech se opět vrátila,. Nestýskalo se mi, byla to trochu z nouze ctnost. Nastoupila jsem do „lepší“ školy ve Vršovicích o dvaceti žácích ve třídě. Opět jsem se stala oblíbenou. Změna za těch deset let byla propastná. Kdo viděl Obecnou školu, nemusím popisovat pouze doplňovat. Byla jsem za učitelku Maxovou /Danielu Kolářovou/. Rozdíly tam ale byly. Na lavici žáků čučely navíc flašky s coca-colou. To, že prý musí mít žáci pitný režim. Následkem vydatného pitného režimu začali žáci postupně putovat na záchod. Samozřejmě bez dovolení, neboť přiznání se k živočišné potřebě je totiž proti lidským právům. Pokud se vůbec vraceli, prodiskutovali zážitek s několika spolužáky. Zjištěním, že jejich mok došel, vyzvali kámoše o hození další dávky. Šlo o to se včas uhnout. Sešity, úkoly? „Účo, zapomeň!“ Přestávky byly úplný horor. Evergreenem byl pokus o shození spolužačky z okna. Co by ne?! Čučely jí rajcovně z džín půlky rozdělené tangy.

Jistá hvězda třídy, a ta se objevuje pravidelně, synek zbohatlíka, na moji poznámku, že ho nechám propadnout, pokud bude hodiny ignorovat, se zašklebil: „Krávo, fotr mě dostane, kam budu chtít… a ty dostaneš do huby...“ Nevím, jak to dopadlo. „Fotr“ posléze přiznal, že na kluka už nedosáhne. Ze školy jsem odešla do klidného zaměstnání. Pravda s  nižším platem. Ale do školy bych se nevrátila ani za padesát tisíc.

A tak se ptám pana ministra: Kdo měl z těch dvou učitelů: Maxová – Hnízdo pedagogické vzdělání? Odpovím za něj: Maxová

A ptám se znovu pana ministra: Proč ti promovaní pedagogové s původně vznešenými ideály o rozvíjení vzdělání nejmladší generace jsou na úřadu práce?

Odpovím za ně: Protože si chtějí uchovat zbytek zdraví.

Problém není v několika „na h….o“ strávených měsících v pedagogické fakultě, ale v tom, že škola se stává cochcárnou.

Poznámka: Mea culpa. I já jsem po Listopadu doufala, že demokracie neznamená bordel. I učitelé potřebují lidská práva