Kdysi jsem byla hrdá na Havla. I dnes „v Moravcovi“ jsem ho ráda poslouchala. Až na jednu věc. Milý Havle, postav si radar na svém pozemku, ve svém Portugalsku nebo jinde, kde sis koupil čí koupíš barák. Já necítím žádný dluh vůči Američanům. Možná, že ty ano, protože Clitnovovi ti ospravedlnili Dagmaru před světem a hlavně coby manželku navzdory tehdejšího odporu nás Čechů
Dagmar Veškrnová je zajisté skvělá herečka. Už to tak bývá, že v uměleckých kruzích se partneři střídají ještě o něco jednodušeji a častěji než v jiných společenských vrstvách. Jenže Havel už pro nás najednou nebyl dramatik, kterému se plazí héééérečky u bačkor, byl to president, ke kterému patřila seriozně vyhlížející dáma, Olga. Onemocněla… a její pohřeb byl pro mnohé občany velkou bolestí. Jenže moralista Havel si za necelý rok vzal Dagmar Veškrnovou. A lidé se ptali: Kdo je vlastně ten Havel? Jaká je ta jeho pravda a lež? I média se podivila nad rychlou výměnou partnerek idealizovaného krále morálky.
Dagmara byla propírána nejen bulvárem, ale zklamání projevovala i seriozní média. Netrvalo ale dlouho a novomanželé odfrčeli do USA. Tam, presidentským párem byla Dagmar Veškrnová poplácána po zádech a světu bylo tímto oznámeno, že je to tehdejším bohem zeměkoule Billem Clintonem herečka pasována na první dámu ČR. S nevelkým nadšením posléze toto přijali i naši občané.
Každý americký president musí mít zřejmě svoji válku. Clinton navíc potřeboval přikrýt svoji avantýru v oválné pracovně. Vlítnut tedy do Kosova, důsledky známe. Na rozdíl od světových politologů, normálně uvažujících lidí… a dokonce i představitelů jiných evropských zemí se Václav Havel zorientoval okamžitě a neváhal Američany /čti Clintona, obdivovatele Dagmary/ v krvavém bombovém výletu do bývalé Jugoslávie podpořit. A nejen jeho, ale tímto i UCK, podivnou to teroristickou organizaci. Jedna její příslušnice do mě o pár týdnů později kopala… a to jsem dopadla dost dobře.
Clinton odešel do politického důchodu a Bush si pořídil svoji vlastní válku: Afghánistán a Irák. Irán už snad nestihne.
Pane Havle, zoufalé tisíce rodin na Kosovu či v Iráku a jinde zřejmě nepochopí, jakou že to vděčnost by Američanům měl kdo a kde prokazovat. Nejsem si ani jista, že rodiny těch čtyř tisíc amerických rodin, kde nyní chybí syn, otec či manžel sdílí váš obdiv k americkému stylu řešení konfliktů ve světě.
Před čtyřmi dny jsem se vrátila z Vietnamu. „Dioxinové“ děti a jejich smutné rodiny se asi z lásky k Američanům nyní nesprchují Agent Orange.
Pane presidente, kterého jsem si tolik kdysi vážila, prosím, vysvětlete mi, co dlužíme Americe. Její administrativa přeci nedělá nic kvůli něčím krásným očím, má jen své vlastní zájmy. Za jeji rozpínavost máme darovat zdraví našich lidí? Nebo máme být znovu blbečci, kteří se servilně plazí před pseudobohy?
