Když jedu tramvají, odvracím oči od předních sedadel. No, v některých hodinách ode všech. Sedí totiž na nich lidé, před kterými se stydím. Mají vrásčitou tvář, nahrblou postavu a většinou prázdné posmutnělé oči. Zato mají plně tašky. Nikoli však luxusu. Kouká z nich něco nejběžnějších potravin nakoupených v co nejlevnějších obchodech a nějaký pamlsek pro vnoučata či pravnoučata. Vzkaz pro media: Pro mě to nejsou důchodci, pro mě jsou to senioři.
Vicepremiér Čunek na tiskovce oznámil, že se starší občané, kteří vbrzku nebudou mít na nájem, měli přestěhovat do malých bytů… pokud ještě mohou. Chtěla bych říci panu ministru pro místní rozvoj, že nemohou. Takové byty totiž nejsou. Pražské radnice se jich pokud možno zbavily, tedy privatizovaly, protože každý peníz je dobrý a starat se o nějaké ruiny je nuda, navíc finančně náročná.
Měla jsem prarodiče. Bydleli v centru, slabých dvě stě metrů od Václaváku. Kvůli mně – neměla jsem kde bydlet – se přestěhovali do podle mě daleko lepšího bytu na Smíchově. Já byla šťastná za suterén. Dědeček zemřel do roka, nezvykl si, babička denně jezdila do toho „jejího“ obchodu ve Štěpánská. Až do smrti. Zemřela snad v tu samou vteřinu, co ten původní barák vyletěl do povětří. Komerční banka totiž potřebovala další prostory.
V těch tramvajích sedí „moji prarodiče“. Zrušili jim ty jejich obchody, takže jezdí do supermarketů. Ano, můžete si říct: „Alespoň mají co dělat, jinak by se nudili nebo čuměli na blbé telenovely.“ Ale…
Hodně cestuji. I v nejzapadlejší mexické vesnici jsem potkala skupinu holandských „důchodců“. To už vůbec nemluvím třeba o Vietnamu nebo Kambodži. Když jsem přijela, napsala jsem na jistou instituci, která se zabývá problémy seniorů, že bych zorganizovala cestu pro větší či menší skupinu této věkové kategorie do zmíněných zemí. Finančně je to totiž únosně. Instituce se neozvala. Ani se nedivím. Určitě to vnímali jako hloupý vtip.
Naši starší občané totiž žijí jinak. Pardon, přežívají. Stojí ve frontách na legrační důchody, posílají penízky do chřtánu energetických gigantů, sedí v čekárnách ordinací. A platí a platí…
To v lepším případě. V horším sdílí jeden pokoj se stejně odvrženou paní či pánem v domově důchodců. Říkejme tomu cela. Ve vězení si člověk také „spolubydlícího“ nevybírá. Jak se sem valná většina z nich dostala? Děti jim vysvětlily, že jim tu bude lépe. Bude o ně postaráno, protože ony musí pracovat a nemohou za rodičem docházet. Vnímavý starší člověk to navrhne sám. Snad má strach z výše zmíněného trapného doporučení, či to prostě bere jako osud: Dětem se musí pomáhat.
Dnešní děti / tedy lidé středního a mladšího věku/ nejsou ale chudinky. Pro ně je vesměs svět otevřený. Mohou cestovat, mohou studovat, podnikat, mohou bydlet –byť třeba díky hypotéce. Ale mohou. Jejich rodiče či prarodiče žili ve strachu válek, pod terorem komunistických praktik, v kleci zvané ČSSR. A žili jen pro lepší budoucnost svých dětí.
Zbylo jim málo. Některým doposud byt, kde ty děti vychovávali. Ano, vážení politici, mohou si zažádat o příspěvek na bydlení. Nejde ale jen o peníze, Jde o pocit nepotřebnosti, o pocit trapnosti a odvrženosti. Je to záležitost nejen materiální, ale zejména psychologická.
Možná, že se investoři rychle chytí, pokud jim stát hodně nasype, aby stavěli „sociální byty“.
Možná se i zadaří, a tak vzniknou nová ghetta. Romové už je mají, teď jsou na řadě starší občané. Ano Romy nesmíme nazývat cikány, ale senioři jsou furt jen důchodci. Hnusně slovo, nemyslíte… a ještě hnusnější vztahy k nim.
