Jsem totální sportovní antitalent! Ale fakt ukázkový a mohla bych říct i učebnicový. Takže, když mě na základní škole moje učitelka tělocviku vybrala do "reprezentačního" týmu naší školy na okresní turnaj ve vybíjené...byl to šok a nevím, jestli jsem byla víc překvapená nebo hrdá!
Trénovali jsme každý den. Ne, že bych byla oporou týmu, to rozhodně ne, ale pravda je, že odstřelit mě z hřiště, byl docela dost problém. S mojí tělesnou konstrukcí bylo velmi snadné trefit jakoukoliv část mého těla, ale zas díky tukovým polštářům, jsem si byla jistá, že ztlumím každý míč, který na mě jde a neuhýbala jsem...míče jsem chytala a stavěla se k ním čelem. Když někdo mířil na nohy, podařilo se mi obvykle uskočit. A ránu jsem měla taky slušnou. Turnaj byl veřejný, takže jsem svým přátelům a rodině, pár dní před turnajem, naservírovala velké překvapení.....budu hrát za naší školu, přijďte se podívat. A přišlo jich hodně. Dodnes nevím, jestli se chtěli pobavit nebo mi nevěřili a přišli ze zvědavosti. Důležité bylo, že přišli. A já byla nervózní. Hodně nervózní. Maminka samozřejmě myslela na to, abych měla dost síly a k obědu upekla kuře a luxusní smetanovou omáčku s rýží. Bože, to byla mňamka!!! Těsně před prvním zápasem jsem přestala mluvit. "Neboj, jsi fakt dobrá! To zvládneš, věřím tomu, že nám vychytáš všechny útoky. Mrkni na ty holky z jiných škol. Proti tobě nemají šanci" utěšovala a uklidňovala mě moje tělocvikářka. Jenomže netušila, že nervózní jsem z naprosto jiných důvodů....něco se dělo v mém trávicím traktu. Něco, co se mi vůbec nelíbilo, ale zároveň mi nedávalo moc prostoru pro rozhodování.... "Paní učitelko, je mi líto, ale já prostě musím..." a zmizela jsem z její utěšitelské blízkosti na toaletu. Strávila jsem tam půlku turnaje. Vyhráli jsme, to je pravda, ale beze mě. A já musela celému svému početnému publiku s rudou tváří sdělit: "Je mi to trapné, ale místo hraní na mě prostě přišlo sraní...."
