Ne že bych o tom uvažovala. Samozřejmě jako každá holka, když jsem byla ještě fakt malá, chtěla jsem být nejdřív princezna a pak minimálně Cindy Crawford. Nevyrostla jsem ale do patřičné výšky a míry 90-60-90 se mi taky zdaleka vyhnuly. Srovnala jsem se s tím víc než rychle a zaměřila jsem se na kariéru profesionální vojandy a posléze na skvělou kriminalistku...můj vzor byla Makepeaceová...než mi můj starší bráška sdělil, že seriál Dempsey a Makepeaceová je fakt jenom seriál a v reálu je to trošku jinak. Spadla jsem z oblaků a šla studovat VŠB v Ostravě, obor ekonomie.
Během posledního půlroku mě ovšem v práci "donutili" třikrát k focení. Focení první: Tak to bylo do našeho firemního časopisu. Mělo to být pro článek o naší pobočce. Vybráno bylo asi šest lidí, se kterými měl být krátký rozhovor a u toho naše fotka. Každého zvlášť. Rozhovor proběhl tak, že mi redaktorka poslala několik otázek, na které jsem odpověděla a zaslala jí je zpátky. Když pak rozhovor vyšel, několika svým tvrzením jsem se dost divila, ale úplně mě nadzvedlo, že mi zmršili i jméno vesnice, ve které jsem vyrostla. To jméno zní Kobeřice, ale pravidelně z tohoto jména všichni dělají Koberovice, Kobrovice apod. V našem časáku taky. No a ta fotka - fotograf dorazil vybavený technikou přímo ohromující. Každého si odvedl zvlášť a fotil a fotil. Celá tahle naše partička chtěla pak fotku společnou, což se fotografovi příliš nechtělo, ale ukecali jsme ho. Jenom jsme pro tuhle společnou fotku nesplašili našeho ředitele, který zrovna v tom okamžiku poskytoval rozhovor paní redaktorce. Jaké bylo naše překvapení, když pak v článku vyšla právě tahle naše společná fotka...bez ředitele, bez úprav, prostě cvaknutá jenom tak pro nás. Skvělá ukázka profesionality fotografa:) Focení druhé: Podruhé mě ukecali na focení pro interní potřeby - do nějakých našich interních materiálů, inzerátů apod. Tentokrát dorazil fotograf i s vizážistkou, která nás upravila a musím říct, že fakt vkusně a decentně. Žádné násilí. Pak si mě odvedli na "místo činu". A bylo to dobrý. Fotograf se jmenoval Ondřej, představili jsme se, podali si ruce a pak už jsem ho viděla jenom s foťákem u oka. Mluvil na mě jako na starou známou kámošku a neustále cvakal spouští. Asi dvacet minut jsme brala do rukou tu stejnou věc a koukala se jinam než na něj. Usmívala jsem se tak, že jsem ž měla v obličeji křeč a on pořád fotil a fotil a fotil...prvních pět minut mě to bavilo. Obzvlášť když vizážistka třeba zahlásila: Moment, slečně teče oko a vrhla se ke mě, aby mi oko zapudrovala apod. Byla to legrace a zábava. Ale jenom těch pět minut. Pak už to začalo být únavné a dlouhé a...no prostě nedokážu si představit, že bych tímto způsobem trávila třeba celý den. Brrr!!! Nakonec Ondřej prohlásil, že má, co potřeboval a dali mi pokoj. Byla jsem vyšťavená jako kdybych přeskládala paletu cihel. Fakt náročný, kdo nezkusil, nepochopí. Focení třetí: Nejpříjemnější. U své minikanceláře v práci mám fotku. Odjakživa. Jenomže na té fotce mám ještě dlouhé vlasy a o pět let méně. Chtělo to fotku novou. Jeden kolega se věnuje focení a tak dostal nelehký úkol vyfotit i mě. Fakt to nemám ráda a z legrace tvrdím, že fotky kradou duši:) No nekradou, ale foťte se, když se vyhýbáte i pohledu do zrcadla. Ale kolega byl neoblomný a ve finále moc fajn. Měl výhodu, že jsem si tohle vyzkoušela už dvakrát a začínalo mi to být jedno. Focení jsme zvládli během pěti minut a já byla s výsledkem i celkem spokojená. Přežila jsem. Fotili mě třikrát a doufám, že mám na dlouho dobu pokoj. Smekám před každou fotomodelkou, protože to fakt není jednoduché....stát a tvářit se tak, jak vám diktuje fotograf nebo spíš zadavatel fotek.
