Jsem typický produkt rodiny, kde došlo ke "kumulaci" mužských jedinců....hodně, ale fakt hodně zručný dědeček, hodně šikovný tatínek a dva šikovní starší bráchové. A do toho já - nejmladší holka. Může se pak někdo divit, že jsem totální dřevo, když jde o manuální práci? Nemůže!!!
Je pravda, že pánové u nás doma, měli a mají dlouhé dodací lhůty. Asi podle hesla: Kovářova kobyla chodí bosa. Jako správná marnivá žába, jsem chtěla v dětském pokoji velké nástěnné zrcadlo. Koupené bylo hned, ale TA DOBA než viselo! Obešla jsem všechny naše muže - prosila, škemrala, slibovala. Pořád nic. Zabralo až když jsem se teatrálně prošla okolo gauče, na kterém všichni zírali na nějaký fotbal, s kladivem v ruce. A že to bylo kladivo! Najednou byli v pokoji všichni čtyři a zrcadlo viselo za pět minut:) Později mi chudáčkové přiznali, že se hrozně báli, že budou muset uklízet. A to zase umím já. Teda....uklízím na čas a v dětství jsem lámala rekordy v rychlosti každou sobotu. Týden od týdne to bylo lepší a rychlejší. Vyrostla jsem na vesnici, takže dny měly svůj pevný řád. Pondělí až pátek škola, sobota úklid, neděle ráno kostel, Studio kamarád, oběd a procházka s celou rodinou popř. jiná rozverná kratochvíle. Mamka v sobotu dopoledne chodila do práce, vracela se 12.15 a já měla za úkol do doby než se vrátí z práce....utřít prach, vysát a umýt podlahy v celém domě. Asi nemusím vysvětlovat jaký je opruz, po týdnu stráveném ve škole, vstávat v sobotu brzy ráno a uklízet. Léty jsem to dotáhla do takové dokonalosti a rychlosti, že jsem měla budík nastavený na 11.30 a 12.10 bylo vše kompletně hotové, včetně mé ranní (polední) hygieny. A tak jsme se všichni krásně drželi svých zvyků a dělali to, co nám šlo dobře. Jednou o vánocích se tatínek rozhodl pro rebélii a oznámil celé rodině, že odpoledne nám udělá ovocný salát. Zašel do kuchyně, vrátil se zpět do obýváku a přinesl si prkýnko a nůž. Sedl si ke stolu a poslal bráchu pro mísu, druhého bráchu pro ovoce, mě pro "něco" ať tu šťávu může hned chytat a neteče to po stole. Mamka dostala vznešený úkol - hluboce se zamyslet a pomenout si, jestli ještě někde nemá utajené nějaké jiné ovoce(na banány se v té době ještě stály fronty). V dalšm kole mohl jeden bratr odnášet slupky z ovoce, nejstarší brácha pomáhal krájet, já myla nádobí a mamka mohla slavnostně zamíchat připravený "salát". Když jsme salát vychladili a slavnostně se do něj pustili, taťka zahlásil: "Kam se na mě hrabe Magdaléna Dobromila!" A pak jsem vyrostla a začala žít s přítelem. A průšvih byl na světě...v kuchyni jsme byli dva, ale na výměnu žárovky jsme zvali souseda. Přítel vařil výborně, což o to...ale to nádobí zase zůstávalo na mě. Ustoupila jsem. Koupila jsem si příklepovou vrtačku a dodnes si pamatuju, kolik hodin jsem prostála ve dveřím koupelny a hrdě se kochala pohledem na připevněné poličky, což se mi povedlo hned na poprvé a bez jediné prasklé dlaždičky. Krásný pocit hrdosti! Ale něco bylo špatně. Stýskalo se mi po pánvičce a dědečkovi ve špinavých montérkách. Asi není jednoduché jen tak vymazat v dětství vštípené stereotypy. Dopadlo to tak, že vařím zase já i můj tehdejší přítel...ale ten už v jiné domácnosti. Nechci tím říct, že žena patří k plotně a muž k ponku. Jenom si myslím, že každý by měl dělat to, co je mu blízké a neměnit se pro někoho...ono to totiž nemůže dlouho vydržet.
