V době, kdy se cinkalo klíčema jsem byl v 7. třídě ZŠ. Přesto si toho spoustu pamatuji. Jak jsme se těšili, že za 2 roky to u nás bude jako v Rakousku. Jak jsme se tísnili v davu u opavského divadla, kterým procházel Václav Havel. Jak mi málem stiskl ruku. A dnes???
Před 20. lety jsme si s tátou na bundu spínacím špendlíkem připíchli trikolóru a šli k opavskému divadlu, kde jsme se do davu lidí zanořili jako nůž do másla a v nejnadšenějším chóru široko daleko zpívali "Ach synku, synku". Dnes večer, po 20. letech, se na tomtéž náměstí před identickým, jen zrekonstruovaným divadlem konala estráda, která tehdejší atmosféru přípomínala snad jen tím davem lidí. Místo "Ach synku..." se z reprobedny linuly chemické tóny šmoulího disca (nekecám!) a na miniplátýnko se pro děti promítal Krteček. Ani v lampiónovém průvodu jsem nenalezl jakoukoli spojitost s čímkoli, co by se dalo nazvat "oslavou" TAKOVÉ události, jakou Sametová revoluce byla.
A mluví-li dnes současní mocipáni o listopadu '89, mám pocit stejné nepatřičnosti, jako by do zlata oděný středověký biskup mluvil o chudobě. Přestože Václav Havel jistě udělal pár chyb, jeho největší a nejdůležitější odkaz zarůstá plevelem pohřben někde v podvědomí: kulturnost a morálnost národa. KULTURNOST A MORÁLNOST národa!!! V tuto chvíli se však kultura utíká do disentu a morálka je v emigraci. Další 17. listopad zatím v nedohlednu...
--------------------------------------------------------------------
Dovětek:
S manželem sestřenice mé ženy (...) jsem spláchl hořkost trochou třešňovice. Cestou domů z "oslav" nechajíce centrum Opavy daleko vzadu, jsme se ženou a synkem tak nějak intuitivně zabočili k pomníčku věnovanému obětem komunizmu nedaleko našeho domova a zapálili poslední svíčku, která se mi během dušiček zatoulala v kapse a teď se našla. Přišlo nám nefér nechat tento den jen tak vyšumět...
