Poněkud opožděně jsem zaregistrovala, že mi přišla na telefon zpráva od populárního odesílatele jménem Zásilkovna.
Usilovně jsem začala přemýšlet, co by mělo přijít. V době uzavřených obchodů jsem si samozřejmě objednávala a nakupovala více či méně, no přiznejme si, že spíš méně důležité věci přes Internet ještě mnohem častěji než obvykle. Přišly mi různými cestami zásilky od několika dekagramů do desítek kilogramů. Někdy byly docela nervy zásilku uhlídat, zejména pokud odesílatel zvolil za pošťáka starou dobrou Českou poštu. Nicméně všechny objednané a zaplacené balíky a balíčky jsem již úspěšně obdržela, (pokud tedy nepočítám zmizelé předplacené časopisy, ale to se vyřizuje). Byla jsem si na stopadesát procent jistá, že jsem si nic neobjednala do Zásilkovny. Ani jsem nevěděla, jestli jsou otevřené. A už vůbec bych si nevybrala pobočku, kterou mám docela z ruky. Celou věc jsem proto považovala za omyl. Přesto mi to nedalo, opsala jsem si číslo zásilky a kód pro vyzvednutí a naťukala číslo telefonu, které jsem našla na Internetu. První pokus nevyšel, protože pracovník, který vydává zásilky, pracuje od jedenácti hodin. Napodruhé jsem ho už zastihla. Hned jsem vysvětlila situaci, že žádnou zásilku nečekám, že jsem si opravdu nic neobjednala. Vyptávala jsem se na velikost, váhu, cenu balíčku a prodavač mi ochotně vše zodpovídal. Název odesílatele mi vůbec nic neříkal. Když jsem se dozvěděla, že jedno z poštovních razítek je z Estonska, bylo mi to už hodně podezřelé. Zásilka však byla na moje jméno, takže jsem pokračovala ve výslechu trpělivého pracovníka. Naštěstí na ní nebyla žádná dobírka, takže jsem to ještě ke všemu už zaplatila. Velké to nebylo, ani těžké, spíš malé a lehké.
'Je to takový měkký balíček,' snažil se mi pomoct ten sympatický mladík. Neobjednala jste si nějaké roušky nebo ochranné pomůcky? To teď lidem hodně chodí.' Úplně jsem viděla tu žárovku, jak se mi rozsvítilo. 'To jsme si objednali - před dvěma měsíci. Dva balíčky, jeden nám přišel domů a tohle je tedy ten druhý. Dokdy to uschováte? - Týden, aha máte otevřeno do čtvrtka. Tak moc děkuju, já si to vyzvednu.'
Ano, po vyhlášení povinnosti vycházet z domu jen s rouškou na nose a puse, a po zkušenosti, kdy jsem se dusila v běžeckém šátku, jsem hledala na Internetu oficiální roušky. Koupila jsem zásobu pro celou rodinu. Deset roušek ve dvou balíčkách skoro za dva tisíce přišlo ve dvou dávkách, ačkoliv byly objednané najednou. První balíček za měsíc, druhý za dva, kdy už povinnost nosit roušky prakticky končí. Mezitím jsem si objednala několik sběratelských v barvách svého oblíbeného fotbalového klubu, několik dalších jsme dostali v obchodě a na poště. Žádné jsme nešili, ani jinak svépomocí nevyráběli. Rouškovému šílenství nikdo z mého okolí nepropadl, brali jsme to většinou jako nutné zlo, a radili se, jak se dýchání vydýchaného vzduchu plného odpadních látek z plic v maximální možné míře vyhnout.
Když někdo na Facebooku zveřejnil obrázek, kde byli otroci v rouškách, všimla jsem si, že je mají jen přes ústa, nikoliv přes nos. Jinými slovy, nás nechtějí jen umlčet, ale i zadusit. Prostě pokrok jde kupředu. Opožděně zaslané roušky jsem si schovala. Pamatuju si dobře děsivá slova ministra zdravotnictví o tom, že jsme vyzkoušeli, že to jde, a můžeme roušky na podzim opět nasadit. Zbývá jen doufat ve dvě věci. Že si toto poselství zapamatovali i další voliči, a že příští vláda nebude mít otrokářské sklony.
