Je to docela moderní a rozšířená demagogie – ukáže se na staré lidi, rodiny s mladými dětmi či nemocné a řekne se cosi jako: „je přeci správné jim pomoci,“ a proto by je měl stát podporovat. Prý protože je to „humánní a správné.“
Skutečně je to humánní a správné?
Principy humanismu
Aby něco bylo humánní, nesmí to být logicky ve sporu s principy humanity. Nuže, jaké jsou principy humanity?
Jsou prosté: každý člověk je jedinečný a zároveň stejný. Jedinečný svojí vůlí, osobností a podobou, stejný tím, že je člověk.
Není proto důvodu kohokoliv diskriminovat kvůli jeho rase či pohlaví, avšak zároveň nemůžeme ostatním zakázat diskriminaci praktikovat.
„Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?“ - Evangelium podle Lukáše
K čemu nám je vše, co máme a čeho jsme dosáhli ve chvíli, kdy jsme mrtví? K ničemu. Lidský život má tedy nekonečnou cenu. Avšak nikomu nemůžeme zakázat se zabít, pokud se tak rozhodl dobrovolně. Můžeme ho však přesvědčovat, aby to neudělal.
K tomu, aby mohl člověk s touto nejcennější věcí – s životem – co nejlépe zacházet, potřebuje svobodu. Pouze svobodné rozhodnutí je totiž dobrovolné rozhodnutí, kdy jedinec chce dosáhnout lepšího (subjektivního) stavu, než v jakém právě je.
Humanismus tak de facto odmítá jakékoliv násilí. Násilí je narušením dobrovolného, svobodného života a rozhodování. Jelikož každý člověk je jedinečný, má každý právo žít svůj život tak, jak chce, snažit se dosahovat cílů, jaké si zvolí pomocí prostředků, které si dobrovolně vybere. Má právo hodnotit na základě svých názorů a nemusí (ale může) při tom brát ohledy na názory ostatních. Má právo činit tak, jak člověk považuje za vhnodné. Každý však má také právo se bránit proti pociťovanému násilí a omezování z pozice moci. Jedinec se může bránit proti násilí od někoho dalšího, ostatní se mohou bránit proti násilí od jedince.
Každý tak (ať chce či nechce) dříve či později bude čelit dopadům svého jednání. Odpovědnost je tak jedním z pilířů humanismu. Odpovědný člověk je také „humánní.“
Humanita je dobrovolnost!
Pomáhat slabším, chudším a zranitelnějším je zcela jistě uctyhodné a humánní, pokud je to však dobrovolné rozhodnutí.
Pokud si nějaký člověk nárokuje rozhodovat o vašem majetku bez vašeho dobrovolného souhlasu, je to loupež. Loupež je násilím – je to snaha rozhodovat o našem minulém životě, protože náš současný majetek je výsledkem našeho jednání (žití) někdy v minulosti. A samozřejmě: i „před chvílí“ je již minulost.
Systém různých sociálních dávek je systém „dotací na lidi“ – je to loupež. Někdo vezme vaše peníze aniž by se vás ptal a rozhoduje o nich za vás. Je to násilí vůči vaší minulosti. Je zcela jedno, jak je ona loupež obhajována. Stále jde o loupež. Můžeme nad ní — díky její obhajobě — přivřít oči a dobrovolně ji tolerovat. Považovat to u sebe za správné, že chcete, aby to tak bylo.
Každý člověk je však jedinečným tvorem – je vysoce nehumánní říkat, že „když to nevadí mě, nesmí to vadit ani vám!“ Nemáte právo mluvit za ostatní, pokud vám ti „ostatní“ — nějaká určitá skupina lidí – toto právo nedala.
To, že vy chcete platit příspěvky do systému státních sociálních dotací tento systém neospravedlňuje, pokud k placení do tohoto systému stát nutí i ty, kteří do něj platit nechtějí. Nejde o pomoc slabým a bezmocným, ale o jejich využití pro „politické účely.“ Slabí a nemocní se stávají chodícím billboardem politických stran.
Falešní proroci
Nejde o nic úctyhodného, humánního a správného, protože loupež není úctyhodná, humánní a správná. Ti, jenž se hlásí k humanismu a podporují (hlásají) tyto přerozdělovací praktiky jsou falešní proroci, pseudohumanisté. Tvrdí, že je humánní něco, co je s principy humanismu naprosto v rozporu.
Státní sociální systém je nehumánní. Není přeci správné okrádat ostatní lidi.
Článek vyšel původně na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.
