Seděl schoulený v koutě pokoje. Klepal se. Ale neklepal se zimou. Ani nervozitou. Klepal se z úplně jiného důvodu. Venku pomalu zapadalo slunce. Do místnosti vstupovalo světlo jen jedním malým okénkem ve střeše, které bylo asi tak stejně velké jako krabice od bot. Paprsky vstupovaly líně do místnosti a osvětlovaly prach, který se místností šířil jako hejno mušek. Zdi byly natřené na černo. Jakmile se obrovský rudý kotouč odkutálel pryč a zmizely poslední paprsky narudlého světla, chlapec se jako v mrákotách zvedl. Chvíli místností tápal. S nataženýma rukama do stran se dotýkal zdí a nehty zkoumal každou prasklinu, zásuvku a díru. Potom otevřel oči. Toho, co se objevilo, se tma lekla vždycky. Pod víčky bílými jako papír se skrývaly kočičí oči. Zelené jako smaragd a svítící jako slunce za poledne. Pokoj prosvítily až na druhou stranu. Chlapec došel pomalu ke dveřím a otevřel je. Do místnosti vplul studený noční chlad, obalil se okolo jeho kotníků a plazil se po jeho těle dále nahoru. Chlapec se ani nepohnul. Svýma očima se díval stále ven. Třpytily se ve tmě. Chlad se najednou zastavil. Jakmile se dostal k místu, kde měl chlapec srdce, rychle se začal vracet zpátky dolů. Zalekl se. Čeho? Snad tlukotu chlapcova srdce? Nebo mu snad srdce netlouklo? Nebo zjistil, že už je chladný dost? Nebo snad naopak?
Chlapec se rozešel ven otevřenými dveřmi. Trhavé pohyby jeho končetin připomínaly pohyb robota, avšak bylo nad slunce jasné, že chlapec robot nebyl, neboť z něj čišela energie na všechny strany. Byla to zvláštní energie. Nebyla to taková ta energie, která z vás vysaje tu vaši, ani to nebyla žádná, která by vás naopak nabila. Byla to taková ta energie, která se vás dotkne, obemkne vás a vy si ani ničeho zvláštního nevšimnete, pouze zvláštního chladu, který se všude okolo roznese. Často to lidé připisují změně počasí, nebo nějakému nepříjemnému větru, ale nikdo si neuvědomuje, že ta energie je zloděj. Co krade? Tenhle chlapec, který žije v temnotách si to sám neuvědomuje, neví, co je ta jeho energie zač. Vůbec neví, proč se trápí, ani proč nemůže vylézat na denní světlo.
Když vylezl na ulici před dům, těžké dřevěné dveře se za ním zabouchly samy s hlubokým mlasknutím. Sestoupil pár schodů a vydal se tím směrem, kde nebyly pouliční lampy. Bylo vidět, že se pokud možno vyhýbá světlu z lamp. Kráčel mimo chodník, v místě, kde velký dům, ze kterého právě vylezl, vrhal dlouhý stín, do kterého se mohl schovat. Kráčel dlouho. Kráčel dlouho stínem a už ani nevnímal, že nekráčí podél domů, ale podél lesa. Když tu se najednou zastavil. Bylo to zvláštní, protože proti němu kráčela osoba. Nečekal, že někoho potká tady na tom místě. Skrčená, s holí v ruce. Kráčela proti němu a on přemýšlel. Přemýšlel dlouho. Tedy alespoň pro něj to bylo dlouho. Celá věčnost. Vydal se tímhle směrem, protože doufal, že tady nikoho nepotká. Nechtěl už dál lidem ubližovat. Problém byl v tom, že jakmile někoho potkal, nedokázal si pomoci a prostě to udělal. Ale co udělal? Nikdy nepochopil pořádně, o co se jednalo. Po celém jeho těle se rozlil takový divný pocit. Jeho končetiny se začaly klepat neuvěřitelně velkou rychlostí. Hlava se mu točila a celým jeho tělem pulsoval adrenalin. Nebo těžko říct. Byl to neuvěřitelně silný pocit radosti, který mu tepal v žaludku a rozplýval se v celém jeho břiše, ale zároveň jakoby mu na hrudníku leželo nějaké neuvěřitelně těžké závaží, nebo spíš magnet, který si s jeho srdcem hrál, a neustále ho přitahoval a odpuzoval. Pokaždé jinou rychlostí. Miloval ho a nenáviděl zároveň. A taky s ním neuměl pracovat. Neuměl ho poslat pryč jako špatnou náladu nebo hejno mušek. Ani ho však neuměl zvyšovat do té největší blaženosti, které by díky němu mohl dosáhnout, kdyby chtěl. A tak se sám sebe bál.
Nejdůležitější na tomhle všem bylo, že po tom, co tenhle pocit prožil, se osoba, která během toho stála opodál buď zhroutila, anebo zůstala v nenapravitelném stavu do konce života. To protože z ní vysál všechnu negativitu. A člověk, který v sobě nemá negativitu, už v téhle době prostě žít nemůže. A on? On zůstal v naprostém klidu a blaženosti stát na místě, a nechápal, co se stalo. A přesně tohle se stalo dnes. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že půjde skoncovat se životem tím, že se celý vystaví dennímu světlu někde daleko za městem, mimo pokušení negativních energií všech lidí okolo sebe, se setkal s touhle ženou. Že mu jeho plán nevyšel si uvědomil až ve chvíli, kdy stará žena ležela na zemi. Zmatený odcházel pryč. V té chvíli ucítil jakési divné teplo na tváři. Rozlévalo se mu od očí směrem k ústům. Poprvé v životě se rozplakal. Ten pocit neznal, ale nebyl mu příjemný. Avšak stejně jako svou zvláštní schopnost, nedokázal slzy ovládat. A tak plakal a plakal. Plakal celou noc. Plakal tolik, kolik by nenaplakal za celý svůj život. A když nadešel bílý den a chlapec poprvé v životě uviděl slunce, rozpřáhl ruce k nebi a své schopnosti nevědomky použil znovu. Vysál ze světa všechnu negativní energii, ale nezemřel, jak si přál. Pouze se z něj stal stín.
