Probudil se a otevřel oči. Stejně jako každé ráno. Nic neviděl. Stejně jako každé ráno. Noc a den mu splývaly do jedné jediné noci. Zapomněl už hodně dávno počítat čas. Dříve měl na kamenné zdi několik zářez a každý den přidělával jeden. Teď měl však pocit, že je to zbytečné. Už měl všechny zdi, a dokonce i podlahu a strop přeplněné zářezy. Nevěděl, jak dlouho tu trčí. Už si ani nepamatoval na ten moment, kdy ho sem šoupli. Jen na tu bolest, kterou cítil tady. Tady na tom místě, kde mu tluče srdce. Přestože nic neviděl, naštěstí tohle ještě cítil. Každé ráno otvíral okno. Potom vystrčil hlavu, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Okno vedlo do zahrady. Když pršelo, jen se vyklonil a poslouchal, jak déšť bubnuje na střechu a vibruje se strunami vzduchu. Když svítilo slunce, nechal ho, ať mu svítí na obličej a ohřívá mu duši. A když foukal vítr, nechal ho, ať si pohrává s jeho vlasy. Chvíli tam tak stál a potom se začal smát. A smál se a smál a poslouchal, jak vítr odnáší jeho smích. Stejně jako každé ráno došel na místo, kde mu nechávali jídlo. Už několik dní, možná týdnů, nebo měsíců mu tam nenechali vůbec nic. Měl hlad, ale už hodně dávno na něj zapomněl.
Potom nahmatal kus cihly, který tam měl už hodně dlouho a šetřil si ho. Kdesi na okraji místnosti měl dlaždice, na které kreslil. Nedělalo mu problémy rozplakat se, když potřeboval vodu. Měl v ruce kus rozdrolené cihly. A jak se tak nad tou cihlou skláněl, začal plakat. Slzy mu do dlaní stékaly, a on si cihlu mnul mezi dlaněmi. Když mu mezi dlaněmi vzniklo blátíčko, kterým mohl nanášet barvu na tabulku, namočil si do něj prst a začal kreslit. Pod jeho rukama vznikaly hory, kláštery, postavy, hudba, města, čas... Všechny tyhle věci, jak jen si to dokáže slepý člověk představit. Anebo nebyl slepý? Jen strávil více jak polovinu svého života ve tmě a už ho to samotného mátlo? Sám tohle nevěděl a tázal se sám sebe na to samé. Občas křičel, protože se bál, že už na světě existuje jen on sám. Křičel na zdi okolo sebe, do stropu, do podlahy, dokonce i na dlaždice, na které kreslil. Odpovědi se mu však nedostalo. Doufal, že jeden den, až někdo do téhle místnosti vleze, najde ho tam s tabulkou v ruce. Najde ho mrtvého, jak ji svírá v ruce. A na ní uvidí to, co chtěl světu sdělit. Na ní uvidí jeho pravdu, ale zároveň i pravdu světa. Nejen, že ho zavrhli zbytečně! Ale ten muž byl dokonce i výtečný malíř! Muž se zasmál při představě zděšení které lidem na světě způsobí. Neviděl a tak krásně kreslil! A tak si jen tak klidně ležel a doufal, že už brzy zemře. Uvědomil si pozdě, že kdyby teď chtěl spočítat, kolik dní zde strávil, mohl by spočítat počet děl, která za tu dobu nakreslil. Protože každý den nakreslil jedno. Ale teď už se nemohl ani zvednout, aby je spočítal. Umíral, ale s úsměvem na tváří. Cítil, jak má postupně lehčí a lehčí ruce a nohy. Jak se jeho těla zmocňuje vzduch, jak mu z nosních dírek, úst a uší vyplouvá duše. A tělo je mu stále víc a víc cizí. A potom najednou vyplul. Podíval se na svoje tělo zeshora a viděl. Najednou viděl! Viděl postavu zničenou věkem, hladem a tmou. Postavu na pokraji šílenství. Ale ta postava se usmívala. A v u chvíli radostně odplul pryč. O mnoho let později dorazil do místnosti člověk. Nalezl na zemi kostru, která měla tvář zkřivenou v hluboký úsměv. V ruce ten blázen svíral jakousi střešní tašku. „Co to tady ten blázen vyváděl s těmi taškami?“ Prohlásil, když zjistil, že jsou různě roztahané po celé místnosti. Při pohledu na čáry na stropě, na podlaze a po zdech si pomyslel, že ten muž musel být absolutní blázen. Bez jediného pohledu tašky vzal a naházel je do pytle.
Tašky, na kterých byla nakreslena velká část nejlepších výtvarných děl světa, teď zdobí střechu nějakého domu kdesi daleko za humny. Jen Nebe, Slunce, Měsíc a Hvězdy znají pravdu. Každý den se na ta díla svrchu koukají. A jen oni vědí, kdo byl vlastně ten slepý. Byl to muž, který strávil většinu svého života zavřený v tmavé místnosti a kreslil věci, které nikdy neviděl, neznámo na co. Anebo člověk, který jeho díla našel a bez jediného pohledu je odnesl pryč...
