Dívka kráčela městem, bylo na ní vidět, že ji něco trápí. Něco nebylo úplně v pořádku. Možná to byl jen ten zvláštní pocit, že jednoduše mezi ty domy, které okolo ní stály nepatří. Proč? Asi proto, že domy byly staré šedé a rozbité. Možná, protože na sobě měla jako jediná ze všech okolních lidí něco barevného. Ramínkové šaty z barevnými kytkami. Zářila mezi domy jako rozkvetlá růže na skále. Nebo možná slunce v noci na nebi. A co víc. Přestože ty betonové konstrukce byly tak zpustošené, ona se usmívala. Byl to zvláštní pohled, šel z její radosti trochu strach. Působila trochu hraně nebo možná trochu nepravě. Asi jako porcelánová panenka mezi rozpadlými domy. Trávila mezi nimi většinu svého času, jednoduše tam utíkala od lidí. Tedy možná spíš od problémů. A za myšlenkami. Jakmile se dotýkala budov, ze kterých cítila historii, začala jejím tělem proudit velmi zvláštní energie. Moc ráda zavírala oči a představovala si, jak se proti ní valí dějiny. Možná, že to nebyly úplně jen představy ale spíše skutečnost. Zatímco její přátelé sedávali ve městě a poddávali se účinkům alkoholu a drog, jí stačilo lehnout si ve větru na střechu staré budovy banky. Bylo potřeba vylézt tam po dlouhém schodišti, které nemělo zábradlí. A celý vnitřek se pyšnil malbami sprejem, které tam mohly být už tak 1000 let podle dívčina názoru. Ráda budovou procházela a naslouchala jejímu tichému sdělení, které polykaly staré výtahové šachty, končící v útrobách země. Naslouchala tichému naříkání zdí a obrazců, které na nich byly zvěčněny. Při chůzi po schodišti se poddávala pocitům, že padá do hlubin tohohle výmluvného, ale zároveň němého domu. Pomalu, ale jistě se stávala jeho součástí. Srůstala s ním. Nevyvolává to ve vás napětí?
Po vystoupání pěti pater po tomhle schodišti, visícím ve vzduchu, se vždy ocitla na střeše. Vlastně ještě předtím musela vystoupat na střechu po červeném žebříku, který také jakoby do vůbec okolního světa nepatřil. Na střeše roztáhla ruce a vtahovala do sebe vítr. Jedla ho ústy a koukala se přitom na noční oblohu plnou hvězd. Poté si lehla a přála si být součástí téhle budovy. Součástí dějin. Takhle strávila několik posledních let, nikdo neví, čím se živí, co v tom domě dělá, ani proč tam je. Dříve se všichni kochali její krásou, přestože pro ně byla naprosto tajemná, a tím pádem i nedosažitelná. Pořád byla stejně krásná v porovnání se vším, co se ve městě nacházelo. Jen obličej jí vybledl. I když se smála pořád stejně jako dřív. Vnímala krásu domu a sdílela s ním jeho strach a jeho nedokonalost, přestože ona sama byla naprosto dokonalá. A tím, že si tohle uvědomovala, měla nade všemi lidmi převahu. Totiž, v jejím okolí byli buďto dokonalí lidé, kteří vnímali jen to, že jsou nedokonalí. Anebo dokonalí lidé, kteří vnímali jen to, že jsou nedokonalí. Ona jediná dokázala chápat, že je nedokonalá a měla se za to ráda. A tím byla dokonalá. Stejně jako sama budova. Jednoho dne byla nalezená, ležící na střeše domu, propíchnutá nožem Její rudá krev zářila na šedém betonu úplně stejně jako na sněhu. Zpěv meluzíny se tiše mísil se zpěvem ze vzdálené mešity. Byla pořád stejně krásná. A protože krása pomíjí, musela brzy pominout. Protože dokonalost se musí dokonat, musela odejít.
