Cesta se v dáli stáčela a vedla kamsi donekonečna. Už jsem se ani nepamatoval, kdy jsem udělal svůj první krok po téhle cestě. Dneska jsem vykročil do chladného rána a okamžitě mě přivítala líně se převalující mlha na cestě. Krásně mi ochlazovala kotníky a hladila mi tváře. Přestože by spousta lidí řekla, že tohle není příjemný den, já jsem byl jiného názoru. Za dobu mé cesty jsem byl schopen najít na každém dni něco pozitivního. Když je mlha, alespoň mi nesvítí slunce do očí. Když je slunce, je mi příjemně teplo. Když je noc, jsou vidět hvězdy. Všechno je krásné.
Náhle jsem se trhnutím probudil. Bylo to takové to probuzení úlekem, když si ve snu uvědomíte, že se vám to všechno jenom zdá a vy se chcete dostat pryč. Rychle pryč.
Stále jsem se nacházel v krychli. V té bílé krychli. Dotkl jsem se zdi po mé pravé straně nehtem, chtěl jsem ho tam zarýt a nepříjemně to zaskřípělo. Pokusil jsem se vyškrábat se za pomoci bosých nohou a nehtů nahoru po zdi. To se mi také nepovedlo. Zadíval jsem se do stropu a snažil jsem se najít východisko tam. Třeba mi sám Bůh sešle pomoc! Bohužel ani shůry se mi nedostalo pomoci. Vyčerpaně jsem si sedl na podlahu krychle a přál jsem si znovu se ponořit do snu. Moc často se mi to bohužel nedařilo. Poslední dobou pro mě bylo čím dál tím těžší usínat. Navíc už jsem ani moc nedokázal rozlišovat sny od reality. Ani realitu od snů. Dny v krychli mi splývaly do jednoho jediného dne. Už jsem ani sám nevěděl, jestli dny v rychli jsou mým snem a procházky po lese realitou, nebo naopak. Hlasivky už jsem si vykřičel dávno, při prvních pokusech dostat se ven. Nedokázal jsem si vzpomenout na žádné „předtím“ anebo „potom“. Jeden z mých prvních šoků, bylo uvědomění, že jsem nahý. To jsem už zase dokázal zapomenout. V jednom rohu krychle jsem nalezl papír a tužku. Znovu. Na to už jsem taky zapomněl. Vzal jsem tužku a přiložil jsem ji na papír: „Jsem nahý.“ Dál už jsem nevěděl, docházely mi slova i myšlenky. Pod nápis jsem nakreslil malinkatou krychli. Tohle přesně vyskytovalo mou situaci. Tužku i papír jsem spokojeně odložil stranou. V krychli se toho nedalo moc podnikat, měl jsem dojem, že moje vlastní tělo i myšlenky jsou cpány do krychle. Snažil jsem se něco s tím udělat, nacpat myšlenky nebo alespoň sny v mé hlavě do koule, do souvislé řady, do čehokoli trochu více uspořádaného. Nedařilo se mi to. Stále jsem se setkával s něčím, co mi je rozházelo. Jednou to byl sen, po druhé to bylo slovo, po třetí to byla pouze další myšlenka.
Kráčel jsem městem. Všude okolo byli lidé, zkoušel jsem na ně volat. Neposlouchali mě. Ani jeden z nich. Zatřásl jsem s člověkem, který kráčel proti mně. Sice se zastavil, ale pokračoval dál v cestě, jakoby si mě ani nevšiml. Teď jsem nerozuměl tomu, jestli se nacházím ve snu nebo v realitě. Ve skutečnosti už mi to bylo dost jedno. To byl dost osvobozující pocit. Nebo nebyl? Byl takový nanicovatý. Stejný jako v krychli.
Jakmile se mi ve snu vybavila krychle, znovu jsem se v ní objevil. Připadal jsem si jako taková malá hadrová panenka, se kterou si někdo jenom tak hází ze strany na stranu. I když jsem si uvědomoval, že ta osoba, která tahá za provázky, jsem vlastně já sám. To byl nepříjemný pocit. Hodně nepříjemný. Hryzal mi tělo zevnitř. Začínal na srdci a rozšiřoval se postupně po celém těle, skrze žaludek, přes celé tělo až do rukou a do hlavy. Nechtěl jsem tomu pocitu povolit, aby mi vstoupil do hlavy. A tak jsem dlouhou dobu jen ležel v krychli na zemi a s tou neviditelnou silou jsem se jen přetahoval. Na papír jsem si připsal další dvě slova: „Nesnáším se.“ Uvědomoval jsem si, že krychle mi stlačuje mozek. Jeho kapacita teď byla velká jako krabička od sirek, a myšlenky v ní byly taky tak promíchané jako sirky v krabičce od sirek. A jak jsem tuhle krabičku promíchával ze strany na stranu a snažil se najít ten správný systém ve srovnání sirek, promíchávaly se ještě víc. Při představě, že je má hlava krabičkou od sirek a na čele mám škrtátko jsem se vyděsil. Zařval jsem do prázdnoty, prázdným dávno vykřičeným hlasem. Odpověděla mi ozvěna. Nic.
Šum listí. Lidé. Barvy. Slunce. Vítr. Bosé nohy. Zpocená tvář. Vůně. Zpěv. Ptáci. Láska. Krása stínu.
Najednou mi došla hodně důležitá věc, ani v krychli jsem nebyl sám. Pořád mě doprovázely mé představy a já sám. A pomocí sebe samotného se mohu spojit se světem.
Otevřel jsem oči a stál jsem uprostřed široké louky, při pomyšlení na krychli, jsem se do ní však už nevrátil.
