Kostel

V ulicích nebylo ani živáčka. Vítr ohybal stromy a rval dívce vlasy z hlavy. Kráčela proti němu odhodlaně, jako by ho chtěla ona sama porazit. Ukázat mu, že ona je tady ta silnější. Což nebyla. Se šátkem ovázaným okolo uší se pomalu blížila ke kostelu. Vítr byl čím dál tím silnější. Kolem uší jí poletovalo listí, krabice, a tu a tam jí okolo hlavy proletěl dokonce nějaký kus dřeva. Dnes byl přesně ten den, kdy by se nemělo vycházet ven. A dívka přesto šla. Měla nenadálé nutkání jít se pomodlit. Ale chtěla se jít pomodlit do kostela. Do tohohle kostela, i když byl vzdálený několik hodin cesty od jejího domova. Věděla, že jí ta cesta stojí za to. 

Vítr se na chvíli uklidnil a dívka se mohla podívat do dáli. Oči, které měla přivřené kvůli větru, pořádně otevřela a zjistila, že kostel už je v dohledu. Zavázala si tedy šátek pořádně okolo hlavy a přidala do kroku. Věděla, že v kostele jí bude dobře. Že ji tam Bůh ochrání. Usmála se. Cítila, jak ji tahle myšlenka příjemně hřeje u srdce. Dokonce už jí ani nebyla zima.

Když dorazila před vrata kostela, na tvář jí dopadla první kapka deště. Kostel byl obrovský a schody byly neuvěřitelně vysoké. Když zadýchaná vyběhla po schodech ke dveřím, nohy v zablácených punčochách už měla úplně mokré. Vší silou se opřela do vrat a spadla na zem kostela. Dnešní bouře bude hotová katastrofa. Dveře se za ní s hromovým zaklapnutím zabouchly a dívka zůstala ležet na zemi kostela v naprostém tichu. A bázni. Tohle místo bylo děsivé. Velikost prostoru jako by chtěla dívku vtáhnout do sebe. Hrobové ticho v kostele narušovalo pouze skučení větru. Čas od času bylo i slyšet dopadání kapek na barevné tabulky v oknech. Vitráže změnily barvu, když se venku objevil první blesk. Dívce naskočila na zádech husí kůže. Nevěděla, jak se v tomhle počasí dostane domů. Rozklepaná se zvedla a opřela se o ledovou zeď kostela. Začínala mít strach a nevěděla proč. V kostele se vždycky cítila v bezpečí, teď ale jako by jí dokonce říkal, ať odejde ven. Ale co měla dělat venku? Tam by se taky neměla kam schovat. A tak raději v kostele stála opřená o zeď se rty zmodralými zimou. Nebo možná strachem? Zachumlala se pořádně do svého dlouhého šálu a vydala se s posvátnou bázní směrem k oltáři. Venku zahřmělo a zvuk hromu se v kostele rozléhal ještě dlouho po tom, co venku dozněl. Vitráže se znovu rozsvítily. Dívka se podívala ke stropu, aby požádala Boha o pomoc, ale jeho přítomnost necítila nikde. Celého jejího těla se zmocňoval třas.

Když dorazila k oltáři, už byla přesvědčená o tom, že bude muset v kostele strávit noc. A přestože si po cestě sem myslela, že v kostele bude v bezpečí, teď už si to nemyslela. Když doklekla, sepjala ruce před hrudí a začala se modlit. Její slova se rozléhala po kostele hlasitěji než hrom a dívka se za ně schovala. V tu ránu jí bylo nádherně. Až do určitého momentu. Najednou za sebou uslyšela ránu a když otočila hlavu, viděla, jak jedna celá vitráž letí k zemi a sklo se tříští o lavici. Přitiskla se ještě více k oltáři a modlila se ještě horlivěji. Přitom slyšela, jak se za ní postupně tříští další a další sklo. Nevěděla, jestli se klepe zimou, nebo hrůzou, v ten moment jí bylo všechno jedno. Modlila se za sebe, za svého nemocného bratříčka, kvůli kterému vlastně absolvovala tu dlouhou cestu ke kostelu, hlavně se ale modlila, aby se ujistila o tom, že se má ke komu modlit. Její slova se v třeskotu skla a skučení větru úplně ztratila. Už ani nevěděla, jestli doopravdy něco říká. Nechtěla však přestat, měla pocit, že jí to poskytuje ochranu přede vším. Nechtěla se otočit, nechtěla vidět tu spoušť. Nechtěla vidět, jak listy stromů létají dovnitř do kostela okny, ani nic jiného, co se za jejími zády mohlo dít. Vítr se však dostal dovnitř a socha Ježíše Krista, která na ni doteď bezvýrazně zírala spadla na zem. Dívka se leknutím zvedla a zakřičela. Hledala nějaké místo, kam by se mohla schovat a stále si čím dál tím hlasitěji opakovala modlitbu. Vítr zdmi kostela otřásal a obrazy svatých už na nich dávno nevisely, ale ležely roztrhané na zemi. Dívka nic nechápala. Příroda se vzbouřila proti Bohu. Přitom příroda sama byla Bůh. Najednou koutkem oka zahlédla, jak k ní cosi přilétá zboku, rozeběhla se z posledních sil do boku lodi, ale socha andělíčka ji zastihla nepřipravenou. Modlitba dozněla.

Vedle v domě se právě ukládal farář ke spánku.