Krabičky, krabičky, krabičky. Všude se nám hromadí krabičky. Ale co s tím? Při pohledu na hromadu dalších krabiček, ve kterých mi babička dává jídlo, mé tělo pokrývá studený pot a kolena se mi podlamují...
Kdykoli jedu k babičce, nabalí mi s sebou domů kromě halušek, ještě perník a štrúdl, a občas taky svíčkovou. No a co teprve druhá babička, ta mi dá panenku, dort, polévku a radši ještě fazolky se slaninou, abychom s bratrem nestrádali. Samozřejmě odmítnout něco takového nepřichází v úvahu. Při pohledu na krabičky a skleničky, ve kterých je to všechno uložené, se mi ale tělo pokrývá potem a kolena se mi podlamují. Když dorazím domů, čeká mě totiž plánování nové strategie, která se týká krabiček. Kam s nimi? Do jedné zásuvky, kde už je krabiček až až, se pokaždé ještě nějaká ta krabička vejde, zásuvka se ale hlavně nesmí nikdy otevírat znovu. Bohužel ani ta nad ní, protože by se člověk ocitl v krabičkách zavalen.
Sedím v depresi v obývacím pokoji a místo zkoušení míst, kam by se daly dát skleničky, raději o tom jen přemýšlím. V tu ránu přijde bratr s dalším jídlem od druhé babičky. Samozřejmě je zase zabaleno stejně. V krabičkách. Ani mu nestihnu nic říct a už se ocitá zavalen hromadou krabiček na zemi. Ať si je tam přeskládá znovu sám. Odcházím znechuceně pryč, když tu mě napadne spásná myšlenka. Přinesu tašku a všechny přebývající krabičky i skleničky do ní naložím a odnesu je dolů do sklepa, tam nikomu překážet nebudou. Už jsem tam uklidila staré časopisy, u kterých jsem nevěděla, co s nimi, staré sešity, u kterých jsem nevěděla, co s nimi, staré knihy, staré kolo, staré oblečení, rozbitý stůl, který nikdo nespravil, všechny moje rozbité telefony – kterých není málo, a občas tam nesu i jídlo, které se nevejde do ledničky. To ale na rozdíl od sešitů, rozbitých stolů, časopisů nebo skleniček, alespoň jednou za čas zmizí.
Po několika měsících už se do sklepa ani nedá vlézt. I když možná je to tím, že se ze sklepa stalo odkladiště všeho, co v domě nikdo z nás nepotřebuje. Letěla tam naše televize, protože nás nebavilo se na ni koukat, a po nějaké době vzniá ve sklepě jakási hierarchie věcí. Ty staré začínají požírat ty nové. Jakmile se náhodou ve sklepě ocitne nějaká samotná bota, která tam nikdy předtím nebyla, už ji nikdo nikdy jindy neuvidí. Bojím jsem se do sklepního pekla vkročit i já sama. Jsme s bratrem totálně bezradní. Pořád to ale nestačí k tomu, abychom všechny krabičky naházeli do tašky a těch dvacet minut s nimi jeli autobusem k babičce. Na to jsme prostě moc líní.
Jedeme k babičce a ta nám popadesáté připomíná, abychom jí přivezli krabičky, že už si musela dokonce koupit nové. „Neee,“ křičíme, „tohle musí někdy skončit!“ Ale když dorážíme domů – s další hromadou jídla v krabičkách s sebou, už je pozdě. Krabičky si začaly žít vlastním životem a při otevření domovních dvěří nás zasypou.
Pokud se nám někdy povede se z hromady krabiček vyhrabat, holt asi dneska spíme na zahradě. Věci, věci jsou všude.
