Tak jo. Zase jsem se rozhodla napsat fejeton, i když to možná fejeton ani nebude, protože fejetony mi prý nejdou. Tak jsem se rozhodla napsat text, který vás pobaví.
Možná vás nepobaví, ale aspoň se o to pokusím, takže pokud vás nepobaví, tak tenhle odstavec je tu proto, abyste se tak po každé čtvrté větě pousmáli, zasmáli a dali mi tím najevo, že si ceníte mojí snahy. Tak to v životě občas přece chodí, nebo ne?
Začíná typický den. Jedete do nemocnice na rande s doktorem, co vás má operovat. Je to fešný mladý muž, který má být nejlepším doktorem v nemocnici. Má na sobě bílý plášť, což je ovšem to jediné, co na něm vypadá jako doktor. Jinak byste si ho možná zařadili někam mezi číšníky v restauraci. Očekávali jste vousatého zašedlého pána s brýlemi a plnovousem, kterému z očí čiší moudrost, přesnost a chirurgství. Takhle přece vypadá vaše stereotypní představa pana profesora, ale raději nic neříkáte, protože víte, že ten člověk bude za chvíli mít v rukách váš život. Doktor vám říká:
"Po operaci se probudíte a budete mít v krku dvě hadičky." Znechuceně se na doktora podíváte a ptáte se, kam ty hadičky povedou. A doktor na to: "No přece do pytlíku s krví, tady mu říkáme kabelka." "No fuuuj." Vaše dobrá kamarádka vám při vyprávění této situace říká: "Ještě, že nemám čas se za tebou jít do té nemocnice podívat. A kdybych ho měla, tak si ho stejně neudělám."
Tak takhle to začíná. Při nástupu do nemocnice podepíšete, že jste smířeni se smrtí, i když nejste a pak se v klidu můžete jít setkat s vaší spolubydlící. Říkáte jí svou diagnózu a ona se zhrozí, její tvář udělá pět kotrmelců a zeptá se vás: "A to se nikdo nedivil, že jste takhle mladá?" Zíráte na ní a přemýšlíte, jestli z místnosti odejít, dát paní pěstí, nebo se blbě usmívat a tohle všechno si představovat. Ze společenského hlediska se rozhodnete, že odejít a dát paní pěstí by nebyl úplně ten nejlepší nápad, a tak se blbě usmíváte a těšíte se, až ta konverzace skončí. Jenže konverzace neskončí. Paní se znenadání úlevně usměje a řekne vám: "Jo tak to jsem si oddychla, to jsem na tom ještě dobře."
Tak teď už odcházíte.
Dnešní dobrodružství tím ale nekončí. Ve vedlejším pokoji si nějaký pacient s diagnózou rakoviny zapálil cigaretu, a tak pozorujete absurdní situaci toho, jak ho sestřičky za doprovodu nadávek vyprovázejí kašlajícího z nemocnice pryč. Všichni pacienti, kteří mohou chodit, vylezli ze svých pokojů a koukají se na to, jako kdyby se na oddělení odehrávalo vystoupení kaskadéra. Večer do vašeho pokoje přijíždí další spolubydlící. Ostřílená pacientka, se všemi sestřičkami se zná, protože tady byla už před třemi měsíci. Celému pokoji včetně mě a mého otevřeného Harryho Pottera celý večer vykládá, co nás čeká. Pak vám připomene, že si zapomněla četbu, takže si bude chtít pořád povídat - jako kdybyste si toho nevšimli a pokračuje tím, že vám vypráví, jak pracuje v leštičce na turbíny. Harry Potter je pořád zajímavější, ale slečnu to zřejmě nezajímá. Před spaním vás utěší slovy: "To jsem ráda, že tu nejsem nejmladší," a můžete v klidu spát s pocitem, že svět je naprosto v pořádku.
V 5 ráno nastává groteskní situace s uklízečkou, která vleze do vašeho pokoje, rozsvítí vám světlo a bez pozdravu začne vytírat poličky prachovkou, protože to je očividně to nejdůležitější, co by lidi měli v nemocnici v 5 ráno dělat. Pak nechá rozsviceno a odejde. "Dobré ráno," říkáte si s úsměvem a těšíte se na následující příjemný den. Ke snídani dostanete injekci a litanii leštičky turbín z vedlejší postele a už si to sprintujete na lehátku na sál.
Když se následně probudíte s kabelkou značky Vuitton na krku, jak vám sdělila sestřička, kouká na vás pan doktor číšník a říká vám, že když vás bolí krk, je to v pohodě. Přece jste zvládla jít dvakrát na tetování, a to on by tedy nezvládl. V polospánku přemýšlíte o tom, jak ví, že máte dvě tetování, když jste na sále sice byla nahá, ale měla jste být zakrytá. A tak se znovu propadáte do snu, kde leštíte turbíny nahá společně s číšníkem a na sobě máte kabelku a boty od Vuitton.
Další den ráno, světlo, prachovka, litanie od leštičky turbín. Normálka, už si na ten režim docela zvykáte. No jenže to jste nevěděli, co přijde potom. Na pokoj k vám nakráčí asi 20 číšníků a každý z nich si prohlíží vaši postel se jménem, jako kdybyste byli právě čerstvě vytažený steak z trouby. "Steak hovězí medium, pečený na 150 °Celsia, přelitý pepřovou omáčkou," říká jeden číšník a ostatní uznale přikyvují a koukají na vás." Leštička turbín z vedlejší postele říká: "To je tu úplně normální každé ráno, na to si musíš zvyknout." A tak znovu s příjemným pocitem, že je na světě vše v pořádku objímáte svou kabelku s krví a ve spánku pečete steaky s číšníkem.
Světlo, prachovka, dobré odpoledne. A jéje. Nová spolubydlící. Vypadá sympaticky, zajímavě až do momentu, kdy vám i vašemu Harrymu Potterovi vypráví o indigových dětech a o tom, jak její slova vodu lahvi, kterou si přivezla, proměnila v posvátnou. Vedle leží nová spolubydlící, která měla před deseti lety nádor na mozku a díky šamanům z Jižní Ameriky už ho nemá. Volí SPD a Zemana, protože spojují národ. Harry Potter vám po tomto týdnu sice pláče v ruce, ale vy přesto víte, že svět je v pořádku, a můžete s klidem jít domů.
Pokud vám někdy budou chybět kulturní zážitky, nelítejte do Thajska, vážení, jděte na operaci do Motola. Já se tam kupříkladu chystám na další pobyt za týden, a to bych mohla být klidně někde v Thajsku. Takže čekejte další cestopis.
