Strasti “křehké dívenky” slovanských tvarů v Číně

Kdysi jsme se s kamarádkou procházely obchodem v Šanghaji a zarazilo nás, kolik kousků tam mají pro děti. Marně jsme hledaly dámské oddělení. Až jsme si po chvíli všimly, že v dámském oddělení už jsme. Jen je prostě všechno malé.

Nakupování

Typicky čínské obchody s oděvy mají často velice nápadité a zajímavé kousky, bohužel většinou ve velikostech XS - S. Trička se tam ještě dají pořídit, ale co se šatů či kalhot týče, je to většinou marné. Pokud nejste vyloženě štíhlá až hubená, tak vám většinou nezbývá nic jiného, než nakupovat v západních řetězcích typu H&M, Zara atd., kde už jsou velikosti různorodější a něco tam na sebe najde snad každý. Občas se mi tam podaří něco ulovit, ale v poslední době mi přijde, že je tam móda velice uniformní a tak nějak hadrovitá, alespoň tady v Číně. Minulý rok byly všude (ultra) úzké kalhoty a nic jiného se pomalu nevyrábělo. Letos letí maxi široké kalhoty s velmi úzkým pasem a krátká trička končící nad pupíkem. Nic pro mě. Můj čínský spolužák jednou nazval současnou módu západních obchodů v Číně módou “západních babiček”, no tak nějak měl pravdu. Vzory se hodně podobají těm, které nosila moje babička. Spousta toho oblečení z věšáků jsem už kdysi nosila. Jako hodně malinká, když jsem dědila po svých sestřenicích a bratrancích.

Číňané si rádi nechají poradit od prodavaček a často s nimi navazují až přátelské vazby, aby si zajistili v jejich očích lepší servis. Ze začátku mě kamarádky vodily do obchodů a hned první kroky vedly za prodejci, aby mi našli nejvhodnější kousek. Když už jsem poněkolikáté viděla paniku v jejich očích, kterou po chvíli vystřídala zoufalá věta: “Obávám se, že tady na ni nic nemáme”, tak jsem se podobným zážitkům začala vyhýbat a vyhledávám pouze obchody, kde si prodavačky hledí svého a nesnaží se mi pomoct. Asi dvakrát se mi dokonce stalo, že mě prodavačka bez mrknutí oka nazvala tlustou.

U spodního prádla se situace v posledních letech celkem změnila. Býval hodně velký problém najít podprsenku s obvodem 75-80, která by neměla obří košíčky. Teď už je v hodně obchodech větší variabilita a alespoň s touhle částí oděvu nemám takové problémy. Když se v Šanghaji slavnostně otevřel dům Victoria’s Secret, zašli jsme se tam s manželem podívat. Na figurínách byly všude kousky, které bych natáhla tak na jednu nohu. Na věšácích úplně vzadu se schovávala větší čísla, ale i tak jsem se tam cítila tak nějak divně. O to větší radost jsem měla, když jsme při návratu domů přestupovali na letišti v Berlíně a procházeli kolem obchodu se spodním prádlem stejné značky. Hrdě se tam vystavovaly kalhotky normálních velikostí a tvarů, v porovnání se Šanghají hotové bombarďáky. Zatáhla jsem tam manžela, abych mu ukázala, že jsem opravdu normální západní velikost, žádný extrém.

Velikosti se různí nejen značka od značky, ale i země od země. V ČR si často pořídím tričko velikosti S a kalhoty L. V Číně mi je kolikrát malé i M a u kalhot rovnou říkám, že chci ty největší, tzn. alespoň jedno X. Manžel to má podobně. Zatímco v Číně je L, v českých obchodech musí často sahat po S a kalhoty jsou mu často moc dlouhé.

Podobné je to s botami. Dámské sportovní boty se většinou dají sehnat ve větších velikostech, ale pokud zatoužíte po nějakých střevíčkách, nesmíte mít nohu větší než 38 - 39. To už potom jsou nepěkné lodě. Moje jediné letní sandály se mi minulý měsíc rozpadly a doteď jsem nesehnala žádnou náhradu, kterou bych si neudělala díru do peněženky. Neuspěla jsem ani u západních značek. Tohle je další věc, kterou nakupuji doma. I když musím říct, že boty v Číně jsou tak nějak nápaditější, barevnější, neotřelejší. S číslem 40 mám ale většinou smůlu. Větší čísla se dají někdy pořídít víc na severu, například v Pekingu, ale to je trochu z ruky.

Qipao na míru

Qipao (??) jsou tradiční čínské šaty kopírující křivky ženského těla, většinou se zapínají na tradiční knoflíčky a u krku jsou zdobené klasickým čínským límečkem. V dnešní době existuje tolik různých variant, barev, provedení, zdobení… opravdu se mi moc líbí. Během první návštěvy Číny jsme si je s kamarádkou nechaly ušít v jednom zapadlém obchůdku v provincii Henan. Paní si svědomitě vzala všechny míry a do dvou týdnů jsme si je měla vyzvednout. Když jsme si je před odletem přišla vyzkoušet, musela jsem se hodně držet, abych jí je nehodila na hlavu. U krku mi límeček nehezky odstával, pod prsy se mi dělaly boule a měla jsem problém je vůbec přetáhnout přes boky. Špatně se v nich chodilo a sednout si? To by mi praskly všechny švy. Paní mi vysvětlila, že čínské šaty se prostě takhle šijí a já se v nich musím chovat jako čínská lady. Sedat si s jednou nohou před druhou. Podruhé mi nechal qipao ušít spolužák při návštěvě Hangzhou. Toto město je proslulé svým hedvábím a ze šatů jsem byla opravdu nadšená. Dokud jsem si je nevyzkoušela. Plandaly a dělaly se mi boule všude možně. Tím jsem svůj sen o tradičních čínských šatech vzdala.

Svatební šaty

V Číně se svatební fotografie pořizují před svatbou, někdy i několik měsíců dopředu. Brzy ráno jsme dorazili do ateliéru, abych si vyzkoušela a vybrala šaty. Klasické dortové nebyl problém vybrat, navíc jich tam měli strašně moc v různých barvách. Když jsem ale chtěla něco trochu jíného, v celé šatně, kde byly stovky modelů, jsem našla jen jedny jediné, které mi sedly na tělo. Asistentka mi řekla, že jsem jediná, kdo si je vybral, že na Číňankách plandaly, a chystali se je vyřadit z nabídky. Na svatbu samotnou se většinou vybírají dva typy šatů. Veliké honosné, většinou bílé, a potom tradiční červené qipao na večer, kdy se popíjí a slaví. Široká sukně je v tu dobu dost nepraktická, protože opilí svatebčané vám na ni šlapou, zaseknete se mezi stoly a podobně. To je z vlastní zkušenosti, protože jsem samozřejmě žádné úzké nesehnala. Svatbu jsem brala celkem sportovně, ale i tak mě únavný výběr šatů dost potrápil.

Soutěže

Můj trenér v Česku na tréninku jednou něco vysvětloval a po pečlivém zvážení slov mě označil za “robustní”. To je označení, které jsem ještě neslyšela. Ale rozhodně lepší než, když jsem byla malá a doktorka mi pravidelně psala do karty “obézní”. Byly doby, kdy jsem byla opravdu obří, ale i doby, kdy jsem byla se sebou spokojená. V Číně jsem potom přibrala přibližně 12 kg a teď mi do postavy, se kterou bych byla spokojená, zbývá cca 5 kg. Ani potom nebudu drobná, ale s tím jsem smířená. V zemi, kde většina slečen vypadá jako jídelní hůlky a váha přes 50 kg je už důvodem k depresím, budu prostě vždycky obrovská. Je tu hodně silný kult vyhublosti. Moje kolegyně se každý týden předhání v tom, která více zhubla, která toho snědla méně. V místním klubu MMA a BJJ jsem tak potom, co se Švédka Elsa vrátila domů, suveréně největší. Je to umocněné i tím, že se holky často bojí nabrat více svalů, protože by potom byly moc velké a ženy tady mají být křehké květinky. Ve vedlejší crossfit tělocvičně už jsou větší holky, ale to jsou trochu výjimky, které si zakládají na muskulatuře. Je tedy pro mě dost problém přihlásit se na jakoukoliv soutěž, která stojí na váhových kategoriích. V čínském wrestlingu jsem soutěžila v otevřené kategorii, kde mojí soupeřkou byla profesionální judistka, která ráno před soutěží vážila o 6 kg více než já. Příští týden se v Šanghaji koná soutěž v brazilském jiu-jitsu, ale v mojí kategorii je mrtvo. V kategorii pode mnou je zatím přihlášená pouze jedna slečna. Je to celkem dobrá motivace, abych shodila zbývající kila a počkala si na další příležitost příští rok. Jen mě to hodně mrzí, protože všude po Evropě se pořádá tolika zajímavých soutěží, ve kterých bych zapadla a mohla nabrat spoustu zkušeností.

Vodní svět

Při našich rodinných cestách po Číně jsme jednou na jihu zavítali do vyhlášeného vodního parku, který nás opravdu nadchl. Tolik různých skluzavek, bazénů a dalších atrakcí. Slovenská část rodiny byla ve svém živlu, protože vodu milují. Mně odmalička říkali, že jsem jako kachna, protože ve vodě vydržím celý den. Tak nadšení už jsme ale nebyli, když nás před vstupem na některé z atrakcí jako jediné poslali na váhu. Pokud jsme překročili určitý váhový limit, na skluzavku nás nepustili. Co se týče bezpečnosti, tak tomu rozumím. Pak se ale chlubil tím, že se jedná o jeden z mála “mezinárodních” v Číně…