Zatímco u nás se už o covidu moc nemluví, v Číně je to nyní tématem číslo jedna. Na čínských internetových platformách v posledních dnech neuvidíte nic jiného. A lidé začínají být pěkně naštvaní...
Někdy před dvěma týdny jsme zaznamenali, že se opět objevily nějaké případy v Šanghaji, ale opravdu jen pár. Po pár dnech nám volal tchán, že u nich na firmě byl někdo nemocný, a tak celou budovu uzavřeli na 48 hodin a provádějí testování. Naše čínská maminka tak zůstala sama doma s dcerou a bála se vyjít ven z domu, aby náhodou dům neuzavřeli - pokud by se tam vyskytla nákaza. To by ji tam několik dní vůbec nepustili. Tatínek se už přes deset dní nevrátil domů pro případ, že by se jejich sousedství zavřelo. To by nemohl do práce a neměl by jak vydělávat peníze. Před dvěma dny se celé jejich sousedství opravdu neprodyšně uzavřelo a maminka zase jen sedí doma. Mnoho kamarádů sdílelo fotky z dvoudenní karantény, do které se dostali. Někdo měl to štěstí, že byl zrovna doma. Jiní uvízli ve škole nebo třeba v knihovně. Internetem proletěli fotky, jak nějaké nešťastníky zavřeli na veřejných záchodcích…
Nákaza se šíří rychlým tempem. I když na české poměry to není nic závratného. Podle univerzity Johns Hopkings měli 27.3. v Šanghaji 60 nových případů. O den později už to bylo 107. Teď ale čínská média hlásí přes 4000 případů a čísla mají dál stoupat. Kamarádka sdílela na Instragramu (ano, v Číně se dá používat i Instagram) scénu z Harry Pottera, kdy s ostatními pobíhali po Bradavicích a snažili se vyznat v neustále se měnících schodištích. Popisek zněl - když se snažíte vyznat v právě platných nařízeních ve svém sousedství. Město to před dvěma dny celkem sjednotilo. Vyhlásili, že od pondělí zavřou nejdříve jednu stranu města na čtyři dny. Od pátku pak zavřou stranu druhou. V neděli tak vypuklo pravé šílenství. Všude na internetu byly vidět fotografie i videa, jak lidé i uprostřed noci nakupují potraviny, cpou se v obchodech a vykupují snad úplně všechno. Dokonce došlo i k pár potyčkám. Vždyť to má být jen na čtyři dny, tak co lidé blázní. Pravdou je, že nikdo neví, na jak dlouho to doopravdy bude. Když se město naposledy uzavřelo, seděli jsme doma asi tři týdny.
V jedné naší online skupině se teď nemluví o ničem jiném. Všichni jen sdílí, kdy byli na testech, jak dlouho už jsou zavření a nikdo z nich nedostal jasné vyjádření, kdy budou moci ven. Někteří dostali své negativní výsledky, ale protože zavřeli jejich sousedství, stejně ani po dvou dnech nemohou ven. A to v pátek zavřou právě jejich část města. Doma si tak posedí celkem dlouho. Felipe z Brazílie už je zavřený doma dokonce potřetí. Pro vstup do budovy, kde sídlí náš klub bojových sportů, bylo potřeba mít opět negativní test, ne starší 48 hodin. Tentokrát ale kvůli velkým návalům na některých místech ani nestíhali výsledky vydávat včas. Fronty u testovacích center byly opravdu dlouhé. Lidé se snažili chodit i pozdě večer nebo hodně brzo ráno, ale stejně si museli dlouho počkat. Poté museli klub zavřít na 48 hodin. Po týdnu se tréninky opět rušily, protože se dva z trenérů ocitli v karanténě. Výuka tak probíhala online. Dnes ráno museli klub nakonec uzavřít úplně a neví se, na jak dlouho.
Předtím si lidé tolik nestěžovali a po tom prvním velkém lockdownu prostě snášeli lokální karantény. Zatímco v Číně se dařilo držet nákazu na uzdě a všechny rychle pochytat a otestovat, ze zahraničí se šířily otřesné zprávy o tom, kolik tam je nakažených, jak se všechno zavírá, lidé jsou nedisciplinovaní… V roce 2019 jsem stihla Vánoce doma v Plzni a hned po Silvestru odletěla zpět do Šanghaje, kde jsem nastoupila zpátky do naší školy a normálně odučila až do čínského nového roku. Odjeli jsme na vesnici, kde bydlí rodina mého manžela, a ani ne po týdnu se začala situace rapidně zhoršovat v celé Číně. Když uzavřeli i vesnici kousek od nás, na nic jsme nečekali, odjeli jsme zpátky do Šanghaje. Odtud jsem měla už koupenou letenku zpátky domů, protože novoroční prázdniny vždy trvají téměř měsíc. Během té doby už se začala spousta míst i po Šanghaji zavírat. S manželem jsme se domluvili, že v Šanghaji nezůstaneme. Když jsem se z ČR vracela zpátky do Číny, vyzvedl mě rovnou na letišti, přešli jsme do odletové haly a zamířili si to do Thajska, kde se zatím nic nedělo. Tam jsme zůstali asi měsíc, než se začalo uzavírat i tam. To už se nedalo jinak a vrátili jsme se zpátky do Šanghaje. Tam si prošli třítýdenní domácí karanténou, během které nám dobrovolník ze sousedství nosil potraviny a jiné nezbytnosti, o které jsme si řekli, tak jsme to zvládli celkem dobře. Samozřejmě že někde problémy s donáškou jídla byly, ale nebylo toho tolik. Až do května jsem učila online a na poslední měsíc jsme už šli do školy. Naštěstí se semestr protáhl pouze o týden a já měla další prázdniny. Od května 2020 se v Šanghaji už fungovalo tak nějak normálně - pokud jste měli zelený QR kód.
Když jsme se loni v srpnu stěhovali do Prahy, čínská maminka o nás měla opravdu velký strach. Odjížíme do té divočiny, kde bují covid, lidé si dělají, co chtějí a žádná nařízení moc nepomáhají. A opravdu, před virem jsme úspěšně utíkali přes dva roky, až nás dostihl koncem listopadu v Praze. Naštěstí velice lehký průběh. Nikoho nenapadlo, jak se to teď otočí. Zatímco u nás se rozvolnilo, o viru se skoro nemluví, lidé v Šanghaji i dalších městech jsou zase pod zámkem. Tentokrát to ale vypadá o dost jinak. Šíří se zprávy o tom, jak lidé nemají jídlo, docházejí jim peníze. A lidé začínají být naštvaní. Jak to, že jsou tam, kde byli na začátku, když na tom divokém západě už mají klid? Kde je problém? Co dělá vláda špatně? Internetem se nese ostrá kritika protivirových opatření, celé strategie, lidé nemají problém opřít se i do vlády a stěžovat si. Ta se snaží zveřejňovat oslavná videa na jiná témata, kde se chlubí, co všechno dokázali, ale tentokrát to moc nepomáhá. Nemluví se o ničem jiném než o covidu a o tom, jak to Čína nezvládá.
