Oslovování v čínštině

Když se učíte nový jazyk, většinou začínáte pozdravy, oslovením a dalšími základními frázemi. Ne jinak tomu bylo během mého studia čínštiny, ovšem nestačí se jen naučit slovíčka. Tady je i potřeba dávat pozor na užití.

Univerzálním pozdravem v čínštině je ?? (ni hao), “ty dobře”. Přirovnává se k našemu “ahoj”, ale použití má přeci jen odlišné. Ahoj nepozdravíme neznámé lidi na ulici, ale použijeme při shledání s přáteli nebo rodinou. Ni hao můžete říct komukoliv, ať už ho znáte nebo ne, a neuděláte chybu. I když v určitých situacích to bude znít trochu zvláštně. S blízkými lidmi si ni hao neříkáme, manželovi jsem to neřekla nikdy. Vlastně se ani moc nezdravíme. Manžela jsem před příjezdem do ČR česky trochu učila, uměl jak dobrý den, tak ahoj. Jako spousta jiných cizinců si nakonec vystačil s ahoj, kterým zdravil jak mého bráchu, tak prodavačky v obchodě. Než ze sebe vysoukal celé to dobrý den, tak už lidé ve frontě nervózně přešlapovali. Studium češtiny totiž bere jako velice vážný úkol, a když mluví, tak chce mluvit dobře. Slabiky pečlivě vyslovuje, je pyšný na svoje rozdrnčené rrrr a před slovenskými příbuznými se vytahoval, jak už umí “ř”. Když chcete vyjádřit úctu, použijete ?? (nín hao). Zejména starší, tradičně založené ročníky, si na tom potrpí, a pokud nezvolíte tu správnou variantu, budete v lepším případě za cizince, který ničemu nerozumí. V tom horším za nevzdělance z vesnice. Mně i mým spolužákům už od začátku dělal největší problém ve výslovnosti druhý tón a odlišení druhého (nín) a třetího tónu (ni). Takže kolikrát jsme učitelům “tykli” místo “vykli”. Na univerzitě jsem studovala obor Tradiční čínské sporty, kde si na etiketu velice potrpěli. Abych tedy neudělala chybu, začala jsem raději všechny oslovovat ??? (laoshi hao) - “učiteli dobře”. A protože v Číně je učitelem snad každý, kdo ví o něčem trochu víc než vy (a nebo se tak tváří), tak jsem tak začala říkat téměř všem ne-studentům v areálu, a měla jsem po starostech. I třeba v televizních pořadech typu Superstar, se porotcům říká “učitel”. Neadministrativní pracovníci, jako třeba kuchařky, uklízečky, pomocné síly a podobně, těm jsme říkali tety (?? - ayí) a strejdové (?? - shushu). Tak říkáme i starším lidem na ulici, v obchodě atd.

Popravdě, obyčejné ni hao neříkám zase tak často. Většinou, když vejdu do obchodu, nastoupím do taxíku atd., jedná se o velmi letmý kontakt s daným člověkem. Pokud mám ale v úmyslu o něco hlubší kontakt - potřebuji se na něco zeptat, s něčím poradit, nebo prostě navázat hovor, většinou přidám nějaké oslovení. Číňané si na oslovení potrpí. Vychází to z učení Konfucia a jasně dané hierarchie ve společnosti. Každý má své určité místo a svou roli ve vztahu k ostatním, kterou musí hrát, aby se udržela harmonie ve skupině, společnosti, v celé zemi, a vlastně na celém světě - protože Čína je přeci Zemí středu :-). Doma jsem dcera, s manželem jsem manželka, u něj doma jsem snacha (jeho rodiče mi jako jedni zmála říkají čínským jménem), až budeme mít jednou dítě, ve vztahu k němu budu matka, ve škole jsem učitelka, v klubu juda jsem studentka (přesněji bílý pásek), v našem týmu jsem trenérka, na ulici nebo v jednání s úřady jsem paní nebo cizinka. No a někdy jsem ještě žena. :-) Jak už jsem říkala, vlastním jménem mi říkají pouze tchýně s tchánem. Říkali mi tak učitelé na univerzitě, čínské studenty oslovovali celým jejich jménem, pokud si ho pamatovali, jinak to byl buď student nebo spolužák. Zajímavé mi přišlo, že spolužáku řekl manžel i neznámému studentovi v areálu, když se potřeboval na něco zeptat.

Tak je to samozřejmě i v pracovní hierarchii. Každý má jasně danou funkci (i když jich může mít i víc v závislosti na situaci), a podle té je oslovován. U nás ve škole je to trochu jiné, protože nikdo přesně neví, kdo co má na starost, ale to nevadí, protože učitelé se mezi sebou oslovují jménem - kromě vedoucích divizí a nejvyšší šéfky, a studenti nás oslovují učitel. Často si z legrace přiřazujeme různé tituly, abychom to v tom chaosu nějak přežili ve zdraví. Na minulé schůzce tělocvikářů jsem byla jedinou cizinkou, tak mi přidělili jmenovku Odbor pro standardní mandarínštinu. 

Čínské dvojice nemají oslovování svého protějšku ani zdaleka tak rozmanité, jako je tomu u nás. Většinou si prostě říkáme miláčku, manželi/manželko. Občas někdo přijde s něčím jiným, jako “ty moje dýničko”, “ty hlupáčku” (má to znít roztomile) a podobně. Tím neříkám, že páry nemají svůj vlastní jazyk, ale rozhodně nejsou tak nápadití jako my v češtině. Mezi sebou si vlastním jménem říkají jen zřídka. Když na manžela zavolám jménem, jak jsem zvyklá z češtiny, tak se orosí, co že to zase provedl. Nemá to rád, přijde mu to hodně odtažité, my jsme přeci manžel-manželka. A přitom mně je příjemnější používat vlastní jména a jejich zdrobněliny.

Dnes tohle téma zmiňuji hlavně proto, že je tady celkem běžné mluvit o sobě ve třetí osobě, na to jsem si musela zvykat dlouho. Když nám učitel ve třídě říkal: “Učitel vám to už přeci vysvětlil několikrát,” ptala jsem se, který učitel. Všichni na to nechápavě, že přeci ten, co zrovna mluví. Rodiče tak mluví se svými potomky běžně. Prý se tím zdůrazňuje, v jakém vztahu dané osoby jsou. Teď jako učitelka si to občas také zkusím, ale stejně mi to přijde zvláštní. Někdy si připadám trochu jako Julius Caesar nebo bývalý pro wrestler The Rock, oba byli známí tím, že o sobě mluvili v třetí osobě, tomu se prý říká illeismus.