Co mi z Šanghaje chybět nebude - část 3.

Dnes ve zkratce něco trochu o Číňanech samotných - jak řeší problémy, co se jim líbí a jak vnímají cizince. 

Kult štíhlosti a bělosti

Pokud nejste s Číňany v denodenním kontaktu, tak vám to ani tak nepřijde. Jenže já mám Číňanky všude kolem sebe. Na univerzitě se to řešilo každý den. Holky jako tyčky probíraly, kolik toho za den sní, že k obědu jedno jablko a k večeři jedna okurka. Je totiž strašně tlustá, že se na sebe nemůže ani podívat. Já o dvacet kilo těžší než ona, nevěděla jsem, co na to říct. Já jsem prý jiný případ. Jsem celkově taková “udělaná”, svalnatá. Rozhodně nejsem tlustá. Jsem cizinka. Vzpomínám si, jak na tréninku v Olomouci trenér chvíli hledal to správné slovo pro mě, a pak přišel s tím, že jsem robustní. “Pokud je soupeřka jako Káťa robustní, tak musíš takhle a takhle…” Ne, neurazilo mě to. Jako malá jsem byla podle lékařky obézní, pak otylá. Vždycky jsem byla větší. Vyzkoušela jsem si, že dokážu zhubnout, ale nikdy jsem nebyla mentálně v takové dlouhodobé pohodě, abych si to udržela. Kolegyně na škole, kde pracuji, to jsou všechno ženy třicet plus. A stále řeší figuru. Posílají si navzájem fotky, jak stojí na váze a ukazuje jim to aktuální hmotnost. Navzájem se obdivují, povzbuzují, aby zhubly ještě více. Takové ty rebelky schválně napíšou, že měly k večeři plnou mísu nudlí. Jestli je to pravda nebo ne, těžko říct. Ostatní je za to obdivují - mohou takhle jíst a stále jsou krásně štíhlé. Při první návštěvě Číny jsme se s kamarádkou procházely oddělením oděvů a marně hledaly dospělé velikosti. Přišlo nám, že se stále motáme v dětské sekci. Až když jsme narazily na vyzývavé kousky, došlo nám, že tohle je dámské oblečení. Do nohavice od kalhot kolikrát stěží narvu svou paži.

V prvních týdnech v Šanghaji jsem si při nakupování dost zoufala. Většina kosmetických produktů je na bělení. Zubní pasta, tělový krém, denní krém na pleť… Všechno zaručuje závratný bílý výsledek. Já si přijdu bílá dost. I tak je ale spousta Číňanek daleko bělejších než já. To je prý ale jiná bílá. Ta moje je lepší. Pak přijedu na léto domů a máma mi řekne, že bych měla jít na sluníčko, že vypadám jako ředitelka vápenky. :-) Jednou jsem se rozespale podívala ven z okna, abych zjistila počasí. Všude lidé s deštníky. No, ty jo. Šanghajské deště, to je něco. Nazula jsem gumovky, vytáhla pláštěnku a pro jistotu i deštník, a vydala se do tělocvičny. Venku krásné sluníčko. To jsem zjistila, že v Číně mají jednak deštníky, ale i příruční slunečníky. 

Cizinec je něco víc

Čína není jedinou zemí, která má problémy se sebevědomím a udělá toho hodně, aby se před světem předvedla. Jejich olympiáda v roce 2008 byla do té doby nejdražší, tedy než je o šest let později předčili Rusové. Nebudu tady meditovat nad důvody, spíš ve zkratce uvedu, co to lidem přináší v dnešní době. Třebaže se Čína umisťuje na předních příčkách v nejrůznějších oblastech, mnoho lidí stále slepě uctívá cizince, hlavně ty ze západu - pro technologický a vědecký pokrok, pro životní úroveň, výši bankovního konta, prestiž, styl, barvu kůže (kromě té černé samozřejmě), barvu vlasů, kreativitu… A cizinci jsou dál ještě zařazeni do různých kategorií - Američané a Angličané jsou bohatí a styloví, potom jsou další anglicky mluvící země jako Austrálie či Kanada, Rusky a Ukrajinky jsou nejkrásnější, Francouzi a Italové mají úžasnou kulturu, Češi a Slováci bývali našimi kamarády… to jsou takové ty stereotypy. Neříkám, že to každý Číňan vnímá zrovna takhle. Na základě toho si vás zařadí na žebříček důležitosti - od toho se většinou odvíjí, jestli a v jaké míře se s vámi budou kamarádit - tedy jak moc jim to prospěje (pomoc, zvýšení statutu ve vlastní komunitě apod.). Po tom, co si mě Lukáš přivedl domů, rodina manžela poskočila na žebříčku důležitosti v jejich komunitě a je terčem jak obdivu, tak závisti. Na čínských univerzitách, snad tedy kromě těch opravdu top, mají zahraniční studenti jednak stipendium, jednodušší zkoušky, ale i prostě snadnější život, než čínští studenti. V zaměstnání si může cizinec (zejména bílý a s tím správným pasem) říct za stejnou práci o dost větší plat, a často ho také dostane. Když jsme jezdili na soutěže, zahraniční závodníci byli většinou ubytováni na lepších hotelech a závodili v hlavních halách. Na vystoupeních nás vždycky posadili dopředu, abychom dobře viděli. A oni si nás samozřejmě mohli vyfotit a dokázat, že zorganizovali mezinárodní akci. V posledních letech se situace hodně změnila a být cizincem už není zase až tak výhodné jako kdysi. Ještě před deseti lety jsme ale byli někdo. Lidé se se mnou fotili, občas mě dokonce někdo pustil sednout v metru. Jedna paní to vysvětlila synovi tak, že musí být k cizincům zdvořilí a ukázat jim čínskou pohostinnost. Teď (před pandemií) je v Číně cizinců ale hromada, tak už asi nejsme tak unikátní. I když třeba vysoké platy zůstávají. Některé věci si ale kupuji přes manželovi aplikace, protože jakmile to zkusím ze svého telefonu (i když byl koupený v Šanghaji), tak mám některé věci v nabídce dražší i o desítky až stovky korun. Tenhle v mnoha ohledech “dvojí metr” vede některé Číňany k tomu, že cizince prostě z principu nemají rádi. Protože máme jednodušší život. Máme víc peněz. Víc volného času. Okolí se na nás dívá jinak. Na univerzitě jsem měla jednoho čínského kamaráda, říkala jsem mu Skippy, protože skákal přes švihadlo závodně. Snažil se se mnou upřímně kamarádit, před nikým se tím okatě nechlubil, ale občas to na něj dolehlo a vyčetl mi, že mám určitě víc peněz, že mám stipendium, že jsem na koleji jen po dvou, že tohle a tamto. Prostě si nemohl pomoct. Kolikrát jsem z toho měla až výčitky svědomí, že jsem na tom líp. Na čínských sociálních sítích kdysi bodovali cizinci bez ohledu na obsah, který na svých kanálech prezentovali. Teď už se na blonďaté krásky, které se natřásají před kamerou nikdo moc nedívá. Úspěch sklízí hlavně cizinci, kteří blahořečí Čínu a kteří si chválí život tady. A divili byste se, kolik jich je.

Vyčůranost

Během bakalářského studia jsem měla kamarádku Číňanku, která u nás na univerzitě studovala angličtinu se zaměřením na žurnalistiku. Kamarádily jsme spolu dlouho, často chodily ven, na jídlo, na poznávací výlety po Šanghaji, řešily jsme spolu školu i rodinné problémy. Pomáhala mi s čínštinou a já jí opravovala anglické úkoly. Esther byla moje opravdu blízká kamarádka. Až do chvíle, kdy jsem ji seznámila se spolužákem Robertem z USA. Najednou Ester neměla čas. Došlo mi to, až když jsem je spolu zahlédla v kavárně. Připravovala se na zkoušky. Robert mi prozradil, že nic nebylo, chtěla prostě pomoct připravit na zkoušky a pak už s ním v kontaktu také nebyla. Tahle zkušenost mě hodně zasáhla. Tady si musíte uvědomit, že jsme, my cizinci, v začátcích studia v Šanghaji žili v dost malé uzavřené bublině, ze které bylo těžké se dostat - kvůli jazykové i kulturní bariéře. Tohle se mi později stalo ještě několikrát, ale už mě to tak nepřekvapilo. Časem jsem se prostě od Číňanů naučila držet citově dál. I několik dalších cizinců, kteří v Číně žili opravdu dlouho, mi řekli, že za tu dobu mají tak dva tři opravdové kamarády Číňany. Lepší než nic, ale i tak je to takové osamělé. Jedna kamarádka ze sportovního týmu na škole mi často předávala svou filosofii - kamarádit s lidmi, co mají vliv, co ti mají co nabídnout, co ví, co se patří (že za službu se očekává protislužba). Co jsem poznala manžela, dostala jsem se do jeho okruhu kamarádů a musím říct, že ty moje problémy s přátelstvím byly částečně i prostředím, ve kterém jsem se pohybovala. V jeho komunitě jsem se hned od začátku cítila hodně uvolněně.

Z osobních vztahů tenhle prospěchářský přístup přesahuje i do dalších oblastí. Když mému psu oko ošklivě poškrábala kočka, vzala jsem ho k veterináři. Ten spráskl ruce s tím, že je to hodně vážné. Předepíše mu mastičku, ale budeme ho muset objednat na nákladnou operaci, abychom mu to oko zachránili. To jsem studovala peněz moc neměla, tak jsem mu řekla, že si to musím promyslet. Prohledala jsem internet, konzultovala s pár známými a řekli mi, že operace rozhodně není potřeba. Pravidelně mazat a čistit a bude to dobré. A měli pravdu. I u jiných doktorů mám obdobné zkušenosti. Velká část z nich mi nikdy neřekla, že se nejedná o velký problém nebo že je vše konečně zažehnáno. Vždy mi doporučovali tu a tu proceduru a nebo alespoň léky, pro všechny případy. Když jsem si zlomila prst, doktor se ani pořádně nepodíval na rentgen a hned, že tam ten večer mám zůstat a druhý den ráno operace. Ne že bych byla odbornice, ale ta zlomenina vypadala tak pěkně, že bylo jasné, že nic kromě fixace není potřeba. To nám potvrdil i známý doktor z jiné nemocnice. Do čínských nemocnic musí člověk chodit s tím, že si všechno dopředu prostuduje a nejlépe mít známého doktora, který vám poví, jak se věc doopravdy má. Jenže to nemají všichni, a tak se jim návštěva doktora často prodraží. Předtím jsem si myslela, že se všichni snaží odrbat pouze cizince. Jenže manžel se kolikrát vrací domů naštvaný, že ho ten a ten chtěl obelhat. I třeba babička, co na ulici prodává domácí kukuřici si řekne o neskutečnou částku. Původně chtěl od ní koupit všechno, chtěl jí pomoct, ale když se s ním snažila vyběhnout, nekoupil nic. Neskutečné je chování taxíkářů po tom, co zavře metro a vy z některých částí města prostě nemáte jinou šanci dostat se domů. Při cestování po Číně s rodinou mě často poléval studený pot, když mi předem domluvenou věc najednou zrušili s tím, že to nejde. Pak se ukázalo, že chtějí daleko víc peněz. Myslím, že podobných příběhů má každý cestovatel spousty. A nejen z Číny.

Hraní na city

Tímhle jsou známé americké filmy, ten pep talk. V některých snímcích je to uvěřitelné, v jiných už je to dost přes čáru. Podobně mě ale povzbuzovali mí američtí spolužáci, když se blížilo něco důležitého: “To zvládneš! Kdo to zvládne? Ty to zvládneš! Proč to zvládneš? Protože ty jsi nejlepší! Tak tam běž a nakopej jim zadek!” K tomu ještě někdy přidají: “Vzpomeň si, proč to děláš. Připomeň si každý den, co jsi se potila v tělocvičně, kdy jsi ani nemohla dojít na pokoj, jak jsi byla unavená. Všechnu tu bolest. To je tvoje síla! Běž a ukaž jim, jak moc to chceš!” Když to moc nepřeháněli, tak to docela fungovalo. Když se do toho položili trochu víc, tak už jsem raději vypínala uši. Mysleli to dobře, ale tohle není pro mě. Číňané takhle nepovzbuzují, ale nabízí vám útlocitné příběhy. Adepti na pěvecké či jiné soutěže musí mít kromě talentu také nějaký ten silný příběh - jsou sirotci, nemají ani na misku rýže, maminka má rakovinu, s otcem se neviděli dlouhá léta… Všechno se to propírá v živém přenosu. Pak stanice otce najde a proběhne srdceryvné shledání. Záběry do publika, kde mají všichni slzy v očích. Můj svatební obřad byl podobný, moderátor se snažil všechny rozbrečet tím, jak už vlastně nejsem dcerou, odcházím od otce a stávám se manželkou. Manželovi rodiče získávají novou dceru… Bylo tam šero, tak nevím, kolik příbuzných hodilo slzu. Moje strana rodiny tomu naštěstí nerozuměla.

Řešení problémů

Hodně věcí tady značně zjednodušuji. Jsou to jen zmínky. Něco, čeho jsem si všimla. Většina toho si jistě zaslouží delší úvahu a nahlédnutí hlouběji pod pokličku, to je i případ téhle části. To ale někdy jindy. Dnes jde jen o stručnější výpis bodů, které mě napadají. Navíc, zvláštně věci řeší spousta dalších zemí, institucí i samostatných osob. Vezměte si třeba zprávu, že si čínští studenti v jednom z mezinárodních žebříčů pohoršili ve výsledcích matematických testů. A to předtím výrazně vedli. Řešení? Přidáme více hodin matematiky. Další zpráva. Zdraví čínských dětí se výrazně horší, přibývá problémů s obezitou a čínská vláda se děsí “poženšťování” mužské části populace. Řešení? Přidáme hodiny tělesné výchovy, během ranní pauzy budou běhat více koleček a zpřísníme fyzické testy. U nás na škole jsme měli problémy s chováním, děti často chodily pozdě na hodiny, protože venku hrály basketbal, v hodinách pospávaly, po večeři nebyly k nalezení. Řešení? Zkrátíme polední pauzu na půl hodinu, ubereme i další osobní čas a studenty musí všude doprovázet učitelé. Přitom by pomohlo dát dětem třeba hodinu volna denně, kde by si mohly ve vyhrazeném prostoru s dohledem učitele hrát a blbnout. Všechny problémy plynou z nedostatečné práce učitelů, a tak se učitelé musejí dovzdělávat na různých víkendových přednáškách. Tam jim vtloukají do hlavy, že děti jsou pokladem, nesmí se kritizovat a trestat, musí se jim všechno trpělivě vysvětlovat. Zatímco ony si z vás dělají srandu a ten nůž, co jim zabavíte, si další týden přinesou do školy znovu. Čínská vláda povolila tři děti. U veřejnosti se to ale setkalo s odmítavým postojem. Děti jsou moc práce, času, peněz. Co s tím? Vláda zvažuje zákaz odpoledních a víkendových vzdělávacích center ve velkých městech, kam studenti dochází na doučování třeba matematiky, hru na klavír atd. Tyhle služby má prý zajistit škola v rámci výuky a školného. Rodiče ušetří spoustu peněz a děti nebudou pod takovým tlakem, budou mít víc volna. Co na to Číňané? Výborně. Spousta dětí teď na tyhle kurzy chodit nebude, pro své dítě zajistím soukromé lektory, a tak bude mít v porovnání s ostatními ještě větší výhodu! Dítě prostě musí makat! Pro budoucnost svou. Pro budoucnost mou.

Čínská medicína se prý, na rozdíl od té západní, zaměřuje na prevenci problémů a jde ke kořenu věci. Proč to tak ale Číňané nedělají i v jiných aspektech života?