Co mi z Šanghaje chybět nebude - část 2.

Čína je zemí skvělého jídla, obrovského počtu přírodních krás, bohaté kultury... ale i spousty v mých očích nesmyslů nebo prostě věcí, na které je pro mě těžké si zvyknout.

Civění a okukování

V tom jsou přebornice hlavně tety, strejdové a starší generace. Bydlíme ve 12. patře. Zavolám si výtah, už je tam jedna babka. A od chvíle, co nastoupím, dokud nevystoupím, upřeně na mě zírá. Buď mi kouká snad i bez mrknutí do obličeje a nebo si mě přejíždí pohledem od hlavy k patě a zase zpátky. Kdysi mi to bylo hodně nepříjemné, před pohledy jsem se schovávala a třeba i vystoupila dřív. Tohle jsem snášela hodně špatně. Lidé totiž zírají všude. Koukají, co si dáváte do nákupního košíku a hned si jdou přečíst, co že jste si to vybrali. V restauraci vás hypnotizují, jestli ten knedlíček hůlkami naberete nebo ne. V bazénech pro ženy, kde se chodí na Evu, tam čumí taky. Kamarádka mi pak ale dodala odvahu a prostě jsme na tu některou babku zíraly zpátky. Někteří lidé si to asi ani neuvědomí a zírají dál. Ale spousta je zaskočených a dělají, že tam najednou nejsou.

Nevychovanost

V metru, ve frontách, na turistických místech, na silnici… Lidé se rvou, aby si mohli sednout, aby tam někde byli první, aby ušetřili čas a podobně. A je jim jedno, že do vás strčí, vrazí vám deštník do žeber, že vás málem přejedou, i když vy máte zelenou… V poslední době si vždycky pak stoupnu naproti nim a upřeně se na ně dívám. Jejich reakce? Stejně upřeně hledí jiným směrem, jako kdyby se nechumelilo. Tomu se tady říká, že má někdo tlustou kůži na obličeji. Nebo že si nemají zájem zachovat tvář. Za ty roky tady se mi povedlo donutit sáhnout si do svědomí pouze jednu paní. Potom, co se narvala v metru přede mě, odstrčila mě a sedla si, všimla si, že se na ni dívám. Ukázala mi, že naproti je taky místo. No, nesedla jsem si, stála jsem dál u ní. Nejvíc mě dorazilo ale, že za dvě zastávky vystoupila. Tak nevím, jestli si potřebovala na ty dvě zastávky sednout a nebo jsem ji dotlačila k tomu, aby raději vystoupila. Ale tomu bych nevěřila.

K tomuhle fenoménu zvanému čínské metro bych ale dodala jednu věc, a to že se člověk lidem někdy ani nemůže divit. Stát hodinu v přeplněném vlaku není nic moc. Zvlášť když máte za sebou třeba směnu na stavbě. Tady vás až na vyjímky nikdo nepustí. Každý si sedí, čte si v mobilu a předstírá, že před ním žádná babička nestojí. To je i další vlastnost, která mi chybět rozhodně nebude: bezohlednost.

Dopravní zácpy

Dopravní zácpy jsou všude, pár jsem si jich samozřejmě užila i v ČR. Tady se to prostě násobí velikostí a vzdálenostmi od bodu A do bodu B. Myslím, že jsem někde už zmiňovala, jak jsem jela poprvé k manželovi na vesnici v provincii Anhui. Normálně se to dá ujet za 5-6 hodin, v závislosti na tom, jak se vymotáte ze Šanghaje, kolikrát zastavujete a jaké jsou fronty na WC na odpočivadlech. Před oslavami nového čínského roku jsme na cestě strávili hodin rovnou 16. A to jsme vyrazili někdy ve dvě ráno, abychom se vyhli tomu nejhoršímu provozu. Podobný nápad měly i další tisíce řidičů. Po dálnici jsme popojížděli tak, že i lehkou chůzí bychom tam byli rychleji. Lidé stavěli, kde je napadlo, ulevovali si klidně na dálnici, vyhazovali z oken odpadky, samozřejmě se pár aut i srazilo. Byla to opravdu nechutná a dlouhá cesta. Zlatý rychlovlak.

Zdlouhavost oficiálních akcí

Během studia i práce jsem si užila nejrůznějších akcí. Zahajovací a ukončovací ceremoniály soutěží, různé konference a fóra na lokální, národní i mezinárodní úrovni, přednášky, výroční bankety a večírky, slavnostní otevření firem nebo třeba muzeí, zasedání různých sportovních výborů a podobně. Na některých akcích jsem i překládala nebo připravovala překlady textů, které se budou prezentovat. Nikdy dobrovolně, protože nejsem vystudovaná sinoložka a u většiny textů jsem se fakt zapotila. A často všechno na poslední chvíli. Čím se čínské akce mimo jiné vyznačují?

Velice zdlouhavými úvody. Musí se do detailu představit každý přísedící důležitý host. Čím větší a důležitější akce, tím více takových hostů. Ještě horší je, když má většina hostů pocit, že se k akci musí také vyjádřít. To pak máte úvod zahajovacího ceremoniálu i na hodinu. U sportovních akcí jsou sportovci nastoupení před tribunou, kde si to musí odstát a každému zatleskat. Když Mistr pořádal svou mezinárodní soutěž v čínských bojových umění, v jednom ročníku měl dokonce 12 významných hostů. Nejvyšší předseda Čínské asociace čínských bojových umění, sekretář provinčního výboru pro sport, tajemník městského výboru pro vzdělávání… A nikdo samozřejmě neměl funkci pouze jednu. Příseděl v té a v té komisi, publikoval tu a tu oceněnou studii či knihu, získal tu a tu cenu… Všechno se musí vyjmenovat. Od nejdůležitější po třeba zmínku, že je pán zapáleným lukostřelcem. Lukostřelba je jedním ze Šesti umění, jejichž zvládnutí se vyžadovalo po vzdělancích v dávných dobách, takže i dnes je to jakýmsi měřítkem cností a vzdělanosti. Hlavně v mojí komunitě tradičních čínských umění, kde si každý zakládá na tradici. V kapse má ale často nejnovější iPhone, ale o tom jindy.

Fronty na WC

V centru města jsou dámy už trochu vzdělanější a poslušně se řadí do fronty. Dokonce i peskují ty, co se snaží dostat dopředu. Jinde ale často platí pravidlo, že před kterou kabinku se postavíte, ta je vaše. Pokud máte zrovna tu smůlu, že stojíte před tou, kde to paní dlouho trvá, počkáte si. A je jedno, že jste přišly o dost dřív, než ty slečny vedle. Je to prostě o štěstí.

No není roztomilý?

Kult dětí. Touhle nemocí jsou postiženy hlavně ty starší generace - tedy babičky a dědečkové. Jejich vnoučata jsou prostě dokonalá ve všem. Pokud už to přeci jen přepísknou, jejich chování se toleruje, omlouvá se a často zakončí slovy: “Není ale roztomilý?” Když do mě šťouchá už delší dobu, špinavé ruce si otře do mých kalhot a hlučí na všechny strany, tak roztomilý rozhodně není. Nesnažím se tady nikoho převychovávat ani kritizovat, nemá to smysl. Raději si stoupnu někam jinam.