Co mi z Šanghaje chybět nebude - část 1.

S blížícím se odjezdem je asi na čase zamyslet se i nad tím, co mi doma v Plzni rozhodně chybět nebude.

Tlačenice v metru

Metrem jezdíme každý den a někdy v něm za den strávíme i čtyři hodiny. Mám tu smůlu, že většinou jezdím v dopravní špičce, a tak si to můžu vychutnat naplno. Ráno jsou všude houfy pobíhajících lidí. Nejdříve jsem si říkala, že je divné, že jde tolika lidí pozdě. Běhají i nahoru po eskalátorech. Ne proto, že by šli pozdě, ale proto, aby se do soupravy vůbec dostali, a nebo aby chytli místo k sezení. Na peróně jsou všude na zemi vyznačená místa, kde budou po zastavení dveře, podle šipek máme stát po stranách, aby lidé z vlaku mohli plynule vystoupit. Já vždycky stojím na straně, ale pravidelně se vedle mě do středu, nebo i přede mě, postaví nějaká starší paní nebo pán, které prostě nějaká slušnost nezajímá. Nebo lidé s dětmi. Situace je pak taková, že se po zastavení začnou lidé valit ven a ve stejné chvíli, pouze v opačném směru, zase proudí lidé dovnitř. Slabší kusy kličkují kolem, zatímco ti otrlejší je válcují. Nedávno jsem si domů vezla velké rozložené krabice. Stála jsem sama uprostřed, hned přede dveřmi, abych mohla hned vystoupit. Dveře se otevřely a uprostřed maminka se dvěma dětmi. Chvilku jsem čekala, jestli mi tedy ustoupí, ale ne. Začaly se spolu rvát dovnitř. Tentokrát jsem se nevyhýbala, šla jsem prostě středem, děti krabice přimáčkla na maminku, která zůstala viset ve dveřích a zlostně se na mě dívala. Člověk by řekl, že jim nikdy nikdo neřekl, jak se vystupuje a nastupuje. Jenže všude po zemi je to nakreslené, v metru jsou výuková videa, kde ukazují, jak se máte v metru chovat…

Číňané se dokáží narvat doslova všude. Často mám pocit, že se k nám prostě víc lidí už nevejde. Ale i tak se tam vmáčknou ještě tak dva tři. Člověk se nemusí ničeho držet, nalepená těla kolem vás padnout nenechají. Podobné je to i při sezení. Je tam malinké místo na půl zadku, ale stejně si tam musí sednout. A ne že by když už teda seděli na krajíčku, pěkně zajedou zadnicí až k opěradlu. Ramena na ramena, v létě je to kůže na kůži. U Číňanek ty jejich rozlétané vlasy pak máte všude.

Nechuťárny

To je hodně spojené i s tím metrem, protože tam jste kolikrát na malém prostoru v obležení lidí a nemáte, kam utéct. Jedině vystoupit. Někdy se k tomu i uchýlím, když se vedle mě natlačí někdo, kdo se pak prtem začně šťourat v nose. K vidění je i šťourání dlouhými nehty v uších, válení všeho, co vyšťourali mezi prsty, chrchlání (zlaté roušky teď), prnkání o sebe těmi dlouhými šedivými nehty, stříhání si nehtů s tím, že to všechno padá na zem… Dlouho už jsem neviděla, že by si někdo v metru odplivl. To už je asi naučili. Samozřejmě to není jen v metru. U nás na škole spolehlivě poznáte, ve kterých učebnách učí cizinci. Po zdech jsou tam vylepené plakáty s tím, jak se studenti mají chovat - kýchat do něčeho, umýt si ruce po použití WC, smrkat do kapesníku… Nic z toho totiž není samozřejmé. U spousty z nich je i sprchování nepravidelnou záležitostí. Někteří mi řekli, že se sprchují pouze ve dnech, kdy mají tělocvik. Na ulici starší ročníky plivou hojně, kolikrát to táhnou i několik vteřin, než to konečně hodí ven. Další je třeba noční procházka malými uličkami v centru města, kde se do noci prodává pečené maso, smažené nudle a další typické pokrmy. Zůstane tam po nich vždycky neskutečný svinčík. Když potom ale jdete ráno, je všechno uklizené.

Kolega si zrovna přinesl donášku večeře, tak mi hned připomněl, na co bych málem zapomněla. Neskutečné mlaskání při jídle. Tenhle mlaská jedna radost, ale nemá na bývalého kolegu, který měl stůl hned naproti mně. Ten když se do toho pustil, tak mi nepomohla ani sluchátka a hudba naplno. Musela jsem prostě z kanceláře odejít.

Pálivý to není dobrý

Šanghajská kuchyně je převážně nasládlá, takže se nestane, že byste v místní restauraci nedostali něco nepálivého. Dokonce i spousta restaurací z pálivých provincií tady své jídlo přizpůsobuje zdejším chuťovým pohárkům. Prý, já nic pálivého nejím. Bolí mě z toho žaludek. Jsou pokrmy, které bych moc ráda vyzkoušela, ale nedá se svítit. Kolikrát mi řekli, že nepálivé to nebude dobrý. A nebo rovnou, že to nepálivé neumí udělat. V provincii Sečuán jsem se stravovala hlavně v pekárnách, protože většina z pokrmů byla aspoň mírně pálivá - pro mě pálila neskutečně. Samozřejmě se téměř všude dají najít místa, kde podávají něco nepálivého. Ale trvá to a ne vždycky je to tak lákavé jako ty pálivé pokrmy.