Čím mě Číňané překvapili? (část 1.)

Čína je velice různorodou zemí plnou extrémů a z našeho pohledu možná i paradoxů. I přesto, že tady žiji už deset let, nepřestává mě udivovat. Často zjistím, že čemu jsem rozuměla je nakonec o dost jinak a začínám opět od začátku.

Čínský kolektivismus

V knihách se píše, že Číňanům je vlastní myšlenka kolektivismu, jedinci se snaží pro blaho většiny. Systém společnosti je tak opravdu nastaven, ale celá věc je daleko složitější. Přiznám se, že jsem to doteď moc neprohlédla. Všude najdete povzbudivé slogany, že pro blaho národa musíme začít od sebe, společně jdeme za Čínským snem a podobně. Je v tom i opačná logika - úspěšná země stojí na fungujících komunitách, které vytváří spokojené rodiny šťastných jedinců. Snaží se to tak vyvolat pocit, že všichni se snažíme pro blaho republiky, ale největším zájmem a cílem republiky je naše blaho = tím, že pracujeme pro republiku, pracujeme vlastně pro naše štěstí. Často se jak v médiích tak jednotlivých komunitách vyzdvihují a oceňují jedinci za svou píli a přínos, tím se motivují ostatní, aby taky víc zabrali, protože jejich tvrdá práce neprojde bez povšimnutí. Ve škole se každý pátek udělují stohy diplomů studentům za největšího pomocníka, nejvýraznější zlepšení, hvězdu třídy a já nevím za co všechno. U nás na sídlišti na nástěnkách se obměńují fotky dobrovolníků, kteří získali ocenění za přínos naší komunitě. Razí se myšlenka toho, že chvála a povzbuzení je daleko lepší než kritika, i když konstruktivní. Přestože tyhle věci už dávno vím, dělá mi problém neozvat se, když vidím nespravedlivost, neschopnost, nesmysly. Na univerzitě jsem se proslavila tím, že jsem podala stížnost na celou katedru. Ze začátku jsem na škole, kde pracuji, byla za tak trochu obávanou černou ovci, protože jsem často poukázala na chyby a blbosti. Už jsem to ale vzdala, protože ve výsledku to nic než chvilkový dobrý pocit nepřineslo. A žije se mi tady o dost jednodušeji, dělám si svoje, nikdo o mně neví. Z vlastní zkušenosti i z povídání jiných ale vím, že takhle to není jenom v Číně.

Jak jsem říkala, systém je takhle nastaven. Jenže lidé už nejsou hloupé ovce, které na všechno skočí. Lidé se vzdělávají, naučili se o věcech přemýšlet kriticky, porovnávat si skutečnost a teorii, mají informace ze zahraničí… Dobrým příkladem je například vlakové neštěstí, které se stalo v roce 2011 v provinci Zhejiang (zdroj: https://www.theguardian.com/world/2011/jul/25/chinese-rail-crash-cover-up-claims). Příslušné orgány se snažily zakrýt skutečnou příčinu neštěstí i počet obětí, média měla jasné instrukce, jak o celé záležitosti informovat, jak často, víc zvěřejňovala dojemné příběhy o lidech, kteří při nehodě pomáhali a tak dále. Lidé si to nenechali líbit, ozvali se s tím, že mají právo znát pravdu a že bylo dost přetvářky a manipulace.

Když zabředete hlubší rozhovor s čínskými přáteli, zjistíte, že často nejsou tak zaslepení, jak se je zahraničí snaží prezentovat. Mají své názory, a ty jsou často v rozporu s tím, o čem se je vláda snaží přesvědčit. Uslyšíte spoustu kritiky. Řeknou vám například, že co je prezident Xi Jinping u moci, policie pochytala spoustu mafiánů i vysoce postavených činitelů, kteří brali úplatky a jinak překračovali zákony. To je moc dobře. Vzápětí ale mnozí dodají, že pochytali hlavně prezidentovi rivaly a ty, se kterými neměl dobré vztahy. Je tedy otázka, jestli chytí i mafiány, kteří jsou na jeho straně, a nebo jestli na volná místa nedosadí svoje známé, kteří budou dělat podobné věci ale chytřeji a pod ochranou. Panuje tady často názor, že vysoce postavení lidé budou vždycky dělat trochu černoty.

Tohle je téma, na které se sepsala spousta knih a odborných článků, jen jsem to chtěla zmínit, protože až tady jsem pochopila, že věci opravdu nejsou vždy tak, jak se na první, kolikrát ani na druhý pohled, zdají.

Pohled na tradiční čínskou kulturu

Když jsem přijela do Číny před deseti lety, většina Číňanů, které jsem znala, vnímali západ, a hlavně Spojené státy, jako místo snů, jako vzor všeho. V poslední době se tenhle pohled na západ hodně změnil, a nejen kvůli napjatým vztahům s USA. Životní úroveň ve vlastní zemi se rychle zvedá, Čína se stala velmi mocným hráčem na mezinárodním poli, samozřejmě přispívá propaganda (lépe zaobalená než kdysi), a lidé tak nějak už rozumí, že nějaké problémy jsou všude. I tak ale kdo má ty možnosti, posílá své děti studovat do anglicky mluvících zemí s tím, že jim to zajistí lepší budoucnost. Mladší generace se už příliš nezajímá o tradiční kulturu své země a často toho vědí daleko méně než někteří cizinci, kteří v Číně žijí. Když jsem na jedné z mnoha slavnostních večeří zmínila, že mým oborem jsou tradiční čínské sporty a kultura, vysmáli se mi, že to už je mrtvé. Proto není ani tak překvapivé, že jako cizinka tady vyučuji čínská bojová umění a mám svým čínským studentům co předat i v rámci teorie, která zahrnuje historii, filosofii, tradiční čínskou medicínu a další. Na druhou stranu je pravda, že se učí rychleji než cizinci, protože spousta konceptů je jim přirozenějších, některým technikám rozumí tak nějak sami od sebe, bez dlouhého vysvětlování. Jejich kultura a tradiční hodnoty jsou v nich stále zakořeněny, i když si to mnozí neuvědomují. I velice moderně smýšlející Číňané odmítají projít pod pověšenými kalhotami s tím, že to přináší smůlu. Slečny se během menstruace vyhýbají studenému (ne teplotně), například melounům a okurkám. Je otázkou, kolik té lidové moudrosti předají následujícím generacím.

Na druhou stranu, starší generace se drží svých tradic. Sice vlastní chytré telefony a podobné vychytávky, ale drží si svůj styl života. Na ranní cvičení v parku si berou termosku (někdo třeba i láhev jako od okurek) s horkou vodou nebo čajem, jezdí na starých polorozpadlých kolech na trh pro zeleninu, se svými známými a přáteli během dne okupují všechny lavičky v okolí a povídají si, hrají mahjong nebo karty. Ve velkých městech musí člověk trochu hledat, ale stále se dá najít ta “stará” Čína. Myslím, že tahle rozmanitost života všude kolem, kde se potkává staré a nové, a tak nějak to funguje, je jedním z klíčů k tomu kouzlu, které Čína vyzařuje do světa. Odmyslete si teď ten virus, zahraniční politiku, špatné vztahy s naší zemí a podobně. Prostě jen Čína jako země a Číňané jako lidé.

Tradiční čínská kultura se tak trochu stává i obětí módy. Někdy potkáte mladé Číňany oblečené v tradičních oděvech, koženou nebo látkovou brašnou a s buddhistickými korálky kolem krku, kteří zrovna míří do čajovny nebo na hodiny kaligrafie. Že je to spíš póza poznáte i třeba podle toho, že celý outfit sladí třeba s boty Adidas. Pár takových znám. Dokáží hodiny rozmlouvat a čínské kultuře, o důležitosti uchování starých tradic, předhánějí se v tom, kdo tomu rozumí lépe, nečiní jim problém odsoudit moderní styl života, zatímco si přes telefon kupují lístek do kina. Je to jeden ze způsobů, jak se odlišují od většiny, jak si dodávají pocit vyjímečnosti, možná trochu i nadřazenosti nad ostatními. Samozřejmě jsou tady i mladí, kteří se o kulturu své země opravdu zajímají. Mnoho mých spolužáků to bralo opravdu vážně a uchování tradic pro ně bylo posláním. Jeden můj kamarád pochází z rodiny, kde se předává umění kaligrafie po generace. Věnuje se tomu tedy odmalička a nyní ve svých asi třiceti letech prodává svá díla za desítky tisíc yuanů.

Extrémy v chování

Asi to jde ruku v ruce s tím, jak různorodá čínská společnost je. Najdete tady supermoderní kosmopolitní města, kde je všechno možné, ale i venkov, kde se žije podobně jako přes sto lety. Lidé z vesnic se stěhují do velkých měst, a tak je tady nejen mix národností, ale i vzdělání, zkušeností, názorů a přístupů k životu. Buddhismus, taoismus a konfuciánství jsou jedněmi z hlavních pilířů čínské kultury, jejich učení pomáhá rozklíčovat čínskou mentalitu - do určité míry. Odložíte knihu od mudrce Laozi, vydáte se na cestu do práce metrem a co vidíte? Tlačící se těla ve frontě, ze všech stran se lidé snaží předbíhat, jenom aby tam, ať už je to kdekoliv, byli dřív. Stává se jen vyjímečně, že by někoho pustili sednout, to už musí být. Když se blíží vaše zastávka, musíte se s předstihem probojovávat ke dveřím, jinak se může docela dobře stát, že nevystoupíte, protože prostě neprojdete. Tady nikdo nevystoupí, aby nechal ostatní vystoupit, a pak by zase nastoupil. Proč? Protože by se mohlo stát, že už se nedostane zpět, protože venku stojící lidé nečekají, až všichni vystoupí ven, začínají se drát dovnitř hned, jak je to možné. Postupně jsem si na to už tak nějak zvykla a nevnímala to tak, ale vždy když přijela rodina nebo přátelé a vytáčelo je to, uvědomila jsem si, že to není normální. Alespoň pro nás. Jak to vysvětlují Číňané? Prostě tím, že jich je mnoho. Kdyby měli být všichni slušní a čekat, nikam by se nedostali. Když vidíte, jak jsou někteří upracovaní, v ušmudlaném oblečení, nemůžete jim ani zazlívat, že si chtějí na chvíli sednout, že se chtějí dostat rychleji domů. Potom ale vidíte, i když ne tak často, strašně vlídné chování. Starší dědeček s úsměvem pustí sednout maminku s dítětem, zatímco ostatní kolem zírají do mobilů. Když má někdo problém, že třeba neví, jak se kam dostat, ztratí se, neumí něco používat, vždycky se najde alespoň jeden člověk, který je ochotný poradit a klidně tomu věnuje hodně času. Většinou to ale není jen jeden člověk, sejde se kolem celá skupina a snaží se problém vyřešit spolu. Tak nějak tady nikdy nejste sami. Někdy je to dobře. Když jsem se během první návštěvy Číny ztratila a nemohla najít park, kde ostatní cvičili ani hotel, kde jsme bydleli, začala jsem panikařit. Kolemjdoucí se začali ptát, co se děje, jenže jsem jim nerozuměla. Jedna paní pochopila, že jsem se ztratila. Tak jsem se jí rukama nohama snažila vysvětlit, kam se potřebuji dostat. Netuším, jak to pochopila. Zavolala svého vnoučka s kolem. Protože byl malý, na kole jsem šlapala já, on seděl na štangli a ukazoval mi, kudy mám jet. 

Vyzývavé oblečení a chování

Číňané se prezentují jako národ pevně spjatý s tradicí a morálkou, v ostrém kontrastu k frivolnímu a volnomyšlenkářskému západu. Bývávalo. Dnešní mladá generace často chodí v sukýnkách tak krátkých, že je jim často vidět zadek (některé tak pod nosí nohavičkové kalhotky) a výstřizích naducaných pushupkami. V Šanghaji slečny a dámy ale většinou preferují obnažené nohy, zatímco výstřihy moc neletí. Možná je to i kvůli snaze ochránit kůži před sluncem. Školačky u nás na škole si schválně uniformní sukně vytahují co nejvýše, aby byly kratší, a během školních vystoupení se vyzývavě svíjí na hudbu. Zajímavé je, že neadekvátní věku a prostředí to vždy přijde jen zahraničním vyučujícím, zatímco Číňané nadšeně tleskají a povzbuzují. Jedna z univerzit v městě Nanningu nedávno vydala 50 tipů pro studenty, mezi nimiž bylo i doporučení pro dívky oblékat se cudněji, aby zbytečně nepokoušely spolužáky. Zvedlo to samozřejmě vlnu nevole, ale objevilo se i hodně komentářů, které poukazovaly na to, že to dívky často opravdu přehání. Možná ještě víc přes čáru je ale snaha žen přes čtyřicet vypadat stále mladě - díky zvoleným barvám, materiálům, make-upu a obnažené kůži kde to jen jde, vypadají spíš jako z E55.

Rozmazlené děti

U nás máme často představu, že čínské děti jsou tak trochu chudinky, které musí poslouchat na slovo, ve škole pochodovat jako vojáci a nemají moc svobody. Zatímco na některých místech je to možná stále pravda, v Šanghaji vidím naprostý opak. Mnoho rodičů je kvůli práci celý den pryč, někteří pracují dokonce i v jiném městě, a tak děti často vychovávají prarodiče, kteří jim dovolí všechno, sebemenší škrábnutí bývá důvodem navštívit nemocnici a neslušné chování svých malých divočáků omlouvají slovy: “Není ale roztomilý?!” U nás na škole pak potkávám spoustu rodičů, kteří hodně tápou v tom, jak své děti vlastně vychovávat. Škole občas pořádá semináře pro rodiče, kde je učí, jak dětem pomáhat se školou, jak přistupovat k nejrůznějším problémům v chování a podobně. Při slavnostním zahájení loňského roku zástupce rodičů během svého projevu řekl: “Každé ráno přivedu syna do školy a pak už vím, že je o něj postaráno. Vzdělávání a výchova našich dětí je ve vašich rukou.” Škola zvládne a vyřeší mnohé, ale pokud není podpora ze strany rodičů, je to běh na hodně dlouhou trať.