Cenzura a svoboda v Číně - ano i ne

1984 od George Orwella jsem četla na střední škole a rozhodně mě nenapadlo, že na tuhle knihu narazím tady v Číně. Několik mých čínských spolužáků ji dokonce  četlo i v čínštině. 

Podle toho, co u nás o Číně slyšíme, bych si myslela, že bude na seznamu zakázané četby. No, koupila jsem si tady i Farmu zvířat. A používám Google, Facebook, Instagram a všechny ostatní aplikace a stránky, které jsou tady oficiálně zakázány.

Jak je to možné?

Od té doby, co jsem se sem odstěhovala, vidím, že opravdu nic není jen černé či bílé. A myslím, že dnes už to vidí i spousta lidí, kteří tady nikdy nebyli. Pochopit Čínu jsem už dávno vzdala, protože když už jsem si myslela, že něčemu rozumím, někdo mi na věc posvítil z trochu jiného úhlu, a já zase byla na začátku. Jedním z problémů je velikost a rozmanitost této země. Slyšíte historky a vyprávění o životě tady od různých cizinců i Číňanů a často se divíte jak to, že jsou ty příběhy tak odlišné? Podle Wikipedie se Čína rozkládá na ploše 9,596,961 km2, to je pro mě prostě nepředstavitelné. Během těch deseti let jsem měla příležitost hodně cestovat a někdy mi opravdu přišlo, že jsem překročila hranice jiné země. Nicméně ve městech, i těch menších, to v posledních letech začíná vypadat uniformě: široké silnice, podél nich obchody se stejnými vývěskami, chodníky obsázené stromy, bláznivé najdezdy a podjezdy, všude dokola zástavba činžáků. Města jsou přestavována, že člověk mezi nimi ani nenajde moc rozdílů. Zatímco v Česku ráda cestuji a poznávám naše města, v Číně mě to už přešlo. Spousta z nich opravdu vypadá stejně. Velké rozdíly jsou, když zajedete ale na venkov. A jiný je venkov v Guizhou, v Henanu, v provincii Gansu (patří mezi nejchudší) a tak dál. I Peking a Šanghaj jsou velice rozdílná města a lidé jsou jiní. K tomu je v Číně ještě spousta minorit, žijí tady i lidé různého vyznání, což také dělá svoje. Nebo jinak. Zatímco v Šanghaji jsou někde vyhřívané záchodové mísy, které vám automaticky umyjí zadek a navoní vás, rodiče mého bývalého přítele ze severozápadní části provincie Gansu nikdy neviděli splachovací záchod a nemají tekoucí vodu. Když jsme tam během oslav nového roku zapadli sněhem, prostě jsme museli počkat dva týdny, než přestalo sněžit, sníh se podařilo nějak odklidit, a potom jsme se mohli vrátit do Šanghaje. Jeden spolužák mi vyprávěl, že jeho dědeček umřel z hladu. Manžel se mě v začátku ptal na moji rodinu a jak jsme na tom, protože pro ně jakýkoliv cizinec, který přijede do Číny, musí být bohatý. Trochu mu to neladilo s tím, že jsem chodila v obyčejném oblečení a neměla na letenku domů. No, řekla jsem mu, že na tom nejsme špatně, ale že nejsme bohatí. Že zezačátku rodiče neměli ani postel, spali na zemi na matraci a já měla většinu oblečení zděděné po bratrancích a sestřenicích. On mi zase vyprávěl, že až někdy do 7. třídy spali všichni čtyři na jedné posteli v malinkém pokoji, který si v Šanghaji pronajímali a tatínek často nevečeřel s tím, že nemá hlad. Jen proto, aby zbylo víc jemu a mamince. Když ještě byli na vesnici, často neměli nic k jídlu, a tak tatínek chodil lovit hady, žáby, jednou si opekli i skunka. Tatínek byl jediný z vesnice, který dokončil střední školu. Teď si pronajímají celkem velký byt, v jejich provincii si dokonce pořídili krásný byt a přemýšlí o autu. Lidí, kteří se od chudoby propracovali k celkem pohodlnému životu nebo kteří z vesnice přešli do města, kde teď živoří, znám spoustu. A známe i takové, kteří kdysi chodili v děravých botech a teď řídí sporťáky. Jeden známý má ve svém Maserati na přístrojové desce přilepené buddhistické sošky a hned vedle bustu Mao Ce-tunga. Někdy je lepší věci brát tak, jak přicházejí a příliš nad nimi nepřemýšlet.

V článku publikovaném na serveru The Atlantic (https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2019/01/why-1984-and-animal-farm-arent-banned-china/580156/) hezky rozepsali důvody a úvahy k tomu, proč se něco v Číně cenzuruje a něco ne. Nezávisle na tom mi to vlastně potvrdil i manžel, když jsme si povídali o Facebooku aspol. Cizincům je před cestou do Číny připomínáno, že si musí zařídit VPN (virtuální soukromou síť), díky které se budou moci dostat na v Číně nepovolené stránky. Ani z Číny ale není problém VPN dostat. Z jednu platím 110 RMB za rok, za druhou taky podobně. Vlastně bych mohla mít pouze jednu, protože se dá využívat jak na mobilu, tak na notebooku. Ale protože jsem dost nemehlo na počítače, tohle pro mě bylo snadnější řešení. Manžel má VPN, jeho kamarádi z Vnitřního Mongolska nebo Tibetu, kteří neumí ani pořádně standardní čínštinu, mají účet na Instagramu. Mí známí, kteří neumí anglicky, si nedávno poslali žádost o přátelství na Facebooku. Celá budova UFC PI tady v Šanghaji je taková malá Amerika, kde ani VPN není potřeba. Stejně tak některé místní mezinárodní školy. VPN funguje většinu roku dobře, pokud se ale v Číně něco děje (výročí založení republiky, důležitá zasedání vlády, teroristický útok na vlakové nádraží v Kunmingu v roce 2014 a podobně), tak ty levnější moc nefungují. A potom opět fungují, jako mávnutím kouzelným proutkem. Čína prostě musí vědět, že všichni VPN používáme. Vždyť rodiny a děti vysokých úředníků a dalších důležitých lidí často cestují za hranice. Manžel mi připomněl, že v Číně jsou ale stále miliony lidí, kteří o nějakém Facebooku nemají ani potuchu. A nebude jich málo. To jsou ti, na které vláda asi cílí. Po tom, co se Čína otevřela světu, lidé mají možnost cestovat ven a cizinci dovnitř, není prostě možné, aby nás tady drželi zkrátka. Proto tady máme do určité míry svobodu, která nás ukolébá. Ti, co mají svobodu větší, většinou nejsou hrozbou. A ti, co se hrozbou stanou, těm se buď domluví, zakážou se a nebo se ztratí.

Nedávno jsem na ulici manželovi povídala o dokumentech, které jsem sledovala na Youtube. Když jsem se dostala k Ujgurské autonomní oblasti, víc jsem se k němu naklonila a ztlumila hlas. V dokumentu bylo jasně řečeno, že se o těhle věcech na veřejnosti raději nemluví. Manžel mi se smíchem řekl, že o tom můžu mluvit normálně, že to není zakázané téma. Tak jsem mu popovídala o represi muslimů. K tomu jeden krátký článek v češtině z roku 2017: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/cina-ujgurove-sin-tiang-muslim-islam.A170106_2296825_zahranicni_aha. Lukáš mi na to řekl, že jsem přeci slyšela o masakru na nádraží v Kunmingu. Do té doby lidé z z této oblasti často nedodržovali zákony, chodili s noži, občas i někoho napadli, ale nebyli za to velké postihy, protože se vláda snažila podporovat menšiny, aby zajistila mír. Tím, jak se hrozba terrorismu zvyšuje, a je to vidět i v zahraničí, Čína se snaží problém vyřešit dřív, než bude pozdě. Je pravda, že s přihlédnutím k současné situaci třeba ve Francii, je opravdu potřeba podniknout nějaké jiné kroky než jen útoky ostře odsoudit a nasvítit Eiffelovku. Na druhou stranu, házet všechny do jednoho pytle, to také není řešení. Popovídala jsem mu tak dál o tom, jak se tam prý v noci unáší muslimové z domovů a posílají na “převýchovu”. O jejich dětech, které se pošlou do škol jako sirotci a se svou rodinou se většinou už ani nesetkají. Kroutil hlavou, že to je rozhodně špatně. Jenže Číňané prostě chtějí žít ve své zemi a cítit se bezpečně. To je jeden z prvních kladů, který Číňana napadne, když se ho/jí zeptáte na život v Číně: Je tady bezpečno. Říkám si, když v té oblasti mají kamery a tajné agenty na každém rohu, mají takové finanční a personální možnosti, možná by bylo reálné opravdu oddělit ty nebezpečné od ostatních. A nebo jim prostě dát nezávislost, po které mnozí volají? Neeee. Ujgurská autonomní oblast, Vnitřní Mongolsko, Tibet, Taiwan, Hongkong… to všechno patří k Číně a rozdělení je nesmysl. To je myslím jediné, na čem s manželem neshodneme.

Tady je dobře vidět, jak ta “svoboda” vypadá. Můžeme mluvit o Ujgurské autonomní oblasti, můžeme mít účet na Facebooku, můžeme cestovat, kam chceme, můžeme číst 1948, můžeme si kritizovat vedení i vládu. Ale “vocaď pocaď.” A vláda upravuje informace, které se k lidem dostanou tak, aby jejich svobodné diskuze nepředstavovaly žádnou větši hrozbu. Protože už se tady většinou nepíše třeba o těch muslimských dětech, které oddělí od rodičů, převychovají na správné Číňany, a možná umístí do nové rodiny.

Lidská práva stranou, protože to je na dlouhou diskuzi a objektivně s nimi (nejen) v Číně je velký problém. Necítím, že bych v Číně měla menší svobodu, než jsem měla v ČR. A limitovanou ji nemá ani manžel a lidé, které znám. Obyčejní lidé jsou tady limitovaní spíše penězi a jejich nedostatkem. Když potřebujeme něco vyřídit, často narážíme na byrokracii a “tady to děláme takhle”, ale to není jen v Číně. Doby, kdy jsme u nás mohli říct věci tak, jak jsme si opravdu mysleli, o komkoliv, v jakékoliv formě, už jsou dlouho pryč. “Nevhodné” komentáře administrátoři z diskuzí mažou, účty se blokují. Máme teď multikulturní obohacování, mnohopohlavní společnost, kdy prostě nevíte, kdo je kdo a co je pravda. Odmalička doma pijeme kravské mléko, ale teď je těžko říct, jestli je tedy opravdu zdravé a tělu přínosné a nebo ne. Všechna ta mandlová mléka, sojová mléka, ovesná mléka atd. jsou opravdu lepší a nebo je to jen marketingový tah? Studie, které dnes něco tvrdí se za pár let “podaří” jasně vyvrátit a budeme věřit opět něčemu jinému. Podobně například “konspirace” ve farmaceutickém průmyslu. Všichni jsme od začátku směrování a ovlivňováni těmi nahoře, podle toho, kam potřebují. Tím, že máme tolika různých informací, je opravdu těžko odlišit opravdovou pravdu od lži nebo polopravdy. Co je opravdovou pravdou dnes zítra už nemusí platit. Lidé tak kolikrát bojkotují, co můžou, i když je to proti zdravému rozumu. Jen proto, aby vyjádřili svůj vzdor, nedůvěru, aby nebyli označeni za ovce. Často ale jako ovce skončí. Jen v jiném stádu. Žít v dnešní době není vůbec jednoduché. A je jedno, jestli žijete v ČR, v Číně nebo v USA.