1.8.2009 …sedím v letadle a připravuji se na seskok padákem. Mám strach a potím se jak blázen, žaludek někde v krku.
Už už jednou nohou šlapu do prázdna…škrrrrchrchrhrrrchrchrchrškrrrrškrrrr…“Ježiši co to je?“ Zmateně mžourám kolem sebe…to byl teda sen. Uf. Škrrrrrchrrrrškrrrchrrrr a ticho.“ Propánajána, co to bylo?“ Jedním okem koukám na hodiny. 6:30. To si někdo dělá srandu, ne?... jako když někdo leští parkety…o půl sedmé ráno? Vibruje celá stěna a zdá se, že původce rachotu sídlí přímo nad námi. No to je bezva. Odstěhujeme se z doupěte, kde den co den vyla ježibaba, do nového hezkého hnízdečka a teď tohle. Doufám, že tohle bylo poprvé a naposledy.
Tak jo, ještě chvíli se budu válet. Takovéhle probuzení jsem si zrovna nepředstavovala. I když nevím, co bylo lepší , ten rachot co mě vzbudil nebo dokončený skok padákem…Druhý den, se celá situace opakovala, stejně jako následující dva týdny. Celou dobu mi v hlavě šrotovalo, co to asi můžte být. Připomínalo mi to nějaký krouživý pohyb, jako když se točí nějakou starou rezavou velkou klikou, nebo jako když někdo leští parkety nějakým starším strojem. Proč by to ale kdo dělal každý den brzy ráno? To mi vrtalo hlavou. Úplná muka, když k něčemu takovému chybí racionální vysvětlení. Takový ten brouk v hlavě. Co tam broukuje a broukuje a žere vám klid.
Jednoho odpoledne jsem to prostě nevydržela a vydala jsem se k sousedům. Zrovna v domě probíhala nějaká rekonstrukce, takže kromě „těch zvuků“ přibyl ještě další randál. Zazvonila jsem a otevřel mi bubák, plaše stál za dveřmi a nechápal, že chci mluvit s majitelem bytu. Cvak, bylo to slyšet na dva metry, jak mu to docvaklo a odkráčel pro paníčka. Přišla paní domácnosti, vypadala dosti zaraženě. Nedivím se. Taky bych tak vypadala, kdyby mi přede dveřmi v Česku stála Indka. Zeptala jsem se jí, jestli ten hluk je od nich. Dušovala se, že ne. To je divné, že by ji něco takového ráno nerušilo. Ptám se tedy, “A ráno spíte dobře? Nic vás kolem půl sedmé ráno neruší?“ Kroutí hlavou a říká, že teď tady probíhá rekonstrukce, ale jinak že nic neslyší. To jsem blázen. Asi mám halušky.
Nedá mi to. Dokonce jsem došla do stadia, že jsem vystřelila v půl sedmé z postele a jala jsem se na mobil nahrávat „ty zvuky“. Abych měla důkaz. Marek jaksi neporozuměl mé motivaci k tomu, co vyvádím tak brzy ráno a cosi na mě ráno zabručel, něco ve smyslu, co blbnu. Den co den mě se železnou pravidelností doba 6:30 značně deptala. A já ne a ne přijít na to, co to sakra už může být. Spřádala jsem teorie, že nad námi mají nějaký starý stroj, na kterém něco vyrábějí. Pravda, nedokázala jsem si představit, co. Včera ráno jsem vystřelila z pelechu a sáhla na zeď za postelí, celá rezonovala. Musí to být něco těžkého. Ale co??? To asi nepřežiju. Co to může být? Já se asi zblázním. Pomalu se budu muset začít smiřovat s faktem, že tohle zůstane záhadou.
Vytahuji prádlo z pračky, když tu najednou, slyším „TEN“ rambajz. Kouknu z okna pod sebe a záhada je rozluštěna. Původcem nebyli sousedi nad námi, ale překvapivě o dvě patra níž. V přízemí, přesně pod našimi okny do ložnice o dvě patra níže, je sklad kam se z celého domu snáší pytle odpadků. Pro ty pak přijede náklaďák a odveze pryč. Bůhví kam. Tam teď stál bubák a vytahoval klikou velká plechová vrata! To byl rambajz! Přepadl mě takový pocit vítězství, že si to ani nedovedete představit. To jsem ale Sherlock Holmes. Měla jsem pravdu v tom, že to musí být něco, co se otáčí a že je to težkéJ Ale tahle varianta mě skutečně nenapadla.
Neotálela jsem a utíkala za manažerem. Naznačila jsem mu, že opravdu není příliš příjemné se ráno budit randálem vytahovaných plechových dveří. Docela se divil, že tam vůbec někdo pracuje každý den, kór tak brzy. Ale slíbil, že to vyřídí. Večer jsem mírumilovně usnula s vědomím, že můžu spát do aleluja aniž by mě v neděli ráno něco rušilo. Škrrrrrrrrrrrrchrrrrrrrrchrrrrrrrrrrrrškrrrrrrrrrrrrrr. Je nedělě 6:30 ráno. Asi jsem manažera přecenila.
