Záhada indických kroužků

 23.7.2009 „ Potřebuji koupit tohle“, natahuji k Narinderovi otevřenou dlaň, na níž leží malý bílý plastový kroužek. „Kde to seženu?“

jeden jako druhý, že?

Chvíli na tu věcičku kouká, pak nechápavě koukne na mě (s pohledem, který vyjadřuje údiv nad tím, jak by kdy kdo mohl potřebovat něco tak nepotřebného), zavrtí hlavou a řekne: „Pata nahín“. A kdo jiný to má vědět, než Ind? Copak já vím, kde to sehnat?

Kroužků potřebuji alespoň deset. Jsou totiž nezbytnou součástí našich rolet, ovšem několik se jich už ulomilo a bez nich je nelze vytahovat. Tak to jsme v pasti, budeme mít doma pořád tmu. Říkám si, že by je snad mohli mít tam, kde přesně tyhle roletyy vyrábějí, no ne? Narinder pořád čumí na kroužek a zmateně mrká, když velím jet do obchodu jménem Mo.

Pozoruji, že náš řidič zakrňuje a musím se ve všem spíše spoléhat na svůj selský rozum než na jeho mozek. Řidiče má člověk v Indii nejen pro to, aby jej vozil bezpečně v té dopravní džungli, ale i k tomu, aby plnil drobné službičky a věděl a poradil, kde co sehnat. Narinder se ani nesnaží používat svou hlavu. Je prostě spokojený s tím, jak to je. A to charakterizuje většinu jedinců jeho společenské a rozumové úrovně. Nemá snahu se vzdělávat, jeho angličtina stagnuje již devět měsíců na znalosti dvaceti slov, které ale bohužel k základní komunikaci nestačí. To už já umím líp hindi. Sice si koupil CD a knihu s výukou angličitny, ale bez efektu, CD neposlouchá a knihu má zavřenou v úložném prostoru našeho auta. A přitom má tolik volného času v práci! Místo aby se vzdělával, tak v autě chrápe anebo tlachá se sobě rovnými. Rozumí pořád stejné prd a tím mě někdy dovádí ke stavům blízkých amoku. No jo, máte pravdu, amok je tropické šílenství a Indie, respektive stát Haryana se nachází v subtropech. Ale k šílenosti to má blízko.

Takže zpět ke kroužkům. Vstoupila jsem do vymraženého obchodu rovnou z třiceti osmi stupňů Celsia. Téměř mi začly drkotat zuby zimou. Přitočil se ke mně človíček, hubený s patkou a širokým úsměvem odhalujícím bílé zuby. No vida, aspoň jeden, který nežvýká ten sajrajt paan. Ukazuji mu plastový kroužek, že jich potřebuji, přesně těchhle, dvacet. Chvíli jej převaluje mezi prsty, zamumle něco o pěti minutách a zmizí i s kroužkem o  patro níž. Vrací se zubící se s hrstí plných kroužků. Úsměv mu ale brzy mizí z tváře. Na okamžik jsem strnula a říkám si, že tohleto není možné. Oni to vskutku umí. Dovedou zamotat a poplést úplně vše. Donesl mi téměř jednou tak velké kroužky, to by tak nevadilo, ale hnědé s černými pruhy. Naklonila jsem se k němu a šeptám, „Já jsem chtěla bílé, opakuji bílé kroužky a stejné velikosti. Máš je?“. Překvapeně se dívá do své hrsti a pak na mě a nechápe, co se mi na kroužcích nelíbí. „Kde máš ten můj kroužek, co jsem ti dala?“ To s sebou škubnul. Tuším, že jej někde šikovně uschoval, aniž by tušil kde. „Hm, to byl můj poslední a jediný kroužek“, říkám mu.  V tu chvíli se začal potit a docela zmateně pobíhat po obchodě a ptát se kolegů, jestli neviděli tamten plastový kroužek, který měl před chvílí v ruce. Aby mě přesvědčil, že jej opravdu hledá, začal dokonce nesmyslně vyndávat z regálů zboží.

Nechala jsem ho tam a sama jsem se odebrala o patro níž, kde mají závěsy a šijí rolety. Ptám se jednoho z uhlazených prodavačů, jestli mají plastové kroužky k roletám. Ukazuje mi, jestli chci tyhle…"Ano! To jsou přesně ony! Tak prosím dvacet". Za chvíli donesl plnou dlaň kroužků. Tak takhle by taky nešlo. "Copak nevidíte, jak jsou špinavé? Kde je problém? Já nechci zasviněné bílé kroužky, já chci nové, čisté bílé kroužky! Vždyť mi nemůžete nabídnout kroužky pokryté mastnou černotou!? Bůhví odkud jste je teď vytáhli". Ale jo, tady v Indii mi je nabídnout můžou. Ale já je nechci. "Pardon madam, vydržte deset minut. Tady se posaďte". Naštěstí s sebou mám časopis. 21. Století, je tam plno zajímavých článků. Tak jsem se uvelebila, přečetla si něco o obtékaní světla, o čínských vědcích pracujících na neviditelnosti, když tu periferně vidím, jak kdosi gestikuluje mým směrem, slyším zvýšené hlasy. Tak asi zase někdo něco popletl.

Sedím deset minut, patnáct minut, dvacet minut, pak kývám směrem k chlapíkovi, který se na mě nervózně usmívá a stěžuji si, že původních deset minut už uplynulo a že tady čekám již dvojnásobek doby. „Kdy teda budou kroužky?“ V té chvíli se vynořil jakýsi šmudla, přesypává bílé kroužky do dlaní chlapíka, kterému jsem si právě stěžovala a ten mi je šťastně vysypal na stůl a přepočítal. Dvacet dva. "Jo, beru je všechny". Překvapivě jsou všechny čisté, požadované velikosti a barvy. No hurá. „Kolik za to chceš?“ Uctivě se panáček klaní a říká, „Madam, to je v pořádku.“ Krčím rameny, děkuji a odcházím s úsměvem nad mým malým vítězstvím. Indie je zářným důkazem pro rčení, že trpělivost růže přináší, anebo kdo si počká, ten se dočká. Už jsem jak tetička ze Saturnina, která si v pořekadlech naprosto libovala. Mimochodem, moje nejoblíbenější zní:“Čiň čertu dobře, odmění se ti peklem“.

P.S.: Cosmopolitan, resp. jeho srpnové vydání, obsahuje můj článek o Indii. Paní redaktorka řekla, že mám povzbudit lidi, aby napsali své reakce na časopis nebo i na můj článek, na šťastlivce prý čeká dáreček! Tak do toho!

P.P.S:Nic za to, že vás motivuji ke koupi zmíněného časopisu, nedostanu, žádné provize J