Diwali jsme strávili v Pink City, centru Jaipuru. Pink proto, že jej nechali kvůli světloplachosti britského krále, který se sem chystal na návštěvu, přemalovat ze žluté na příjemnou červenorůžovou. Co je na tom pravdy, netuším.
Pink Cityja
Asi ani nikoho nepřekvapí, že jsme se zanedlouho poté, co jsme se tam objevili, stali nefalšovanou atrakcí. Lidé nás hlučně zdravili a přáli „Happy Diwali“, zastavovali se a mluvili na nás, nebo nás pár minut sledovali, jakoby náhodou se nás dotýkali, fotili si nás, někteří jen tiše zírali na ty dva bílé obry s modrýma očima (já jsem v Indii opravdu obr se svými sto šedesáti dvěmi centimetry, natož Marek se svými více než sto osmdesáti).
Za půl hodiny jsme se již přestali usmívat na lidi kolem a začal nás všechen ten povyk kolem otravovat. Neměli jsme chvilku klidu. A když si s námi nechtěli lidé povídat, tak nám alespoň chtěli něco prodat. Loutky, krámy, sladkosti... (Loutky jsem nakonec koupila).
“Foto, foto“, ozvalo se za námi. Otočím hlavu. Stojí tam adolescent a mává na nás foťákem. „Už zase?“, brblám si pro sebe. Blýskla jsem po něm pohledem a vzpurně natáhla dlaň se slovy „Za deset rupek“. Netrvalo to ani desetinuvteřiny a před očima mi vlála bankovka desetirupka. Klukovi to stálo
za to… Naprosto odzbrojena se nechávám zadarmo fotit s bandou deseti nadšených kluků… Budou mít foto s „goree“. Všichni jim budou závidět.
Jinak trávit Diwali ve velkoměstě je naprosto unikátní vzhledem k hustotě obyvatelsva a tomu přímo úměrnému počtu dělbuchů, rachejtlí a jiné pyrotechniky a s tím související randál, třesky a plesky smíchanými s povykem místních. Klidná procházka se stává něčím nemyslitelným. Pod nohami nám explodují bouchací kuličky, nad hlavami lítají petardy, sem tam přes ten kouř lze zadhlédnout ohňostroj. Nic pro xenofobní jedince. Štiplavý kouř nepříjemně dráždí naše čichové buňky. Na závěr večera jsme oslavili Diwali večeří pod širým nebem v kruhu dobrých přátel, kteří nás vlastně k tomuto výletu inspirovali.
Jak se dostaneme na hotel? Pěšky je to kus, svzeme se autorikšou. Odchytli jsme „tuk tuk“, respektive řidiče, kterého jsme za volantem ani neviděli, jen ty jeho bíločervenohnědé zubyfrekvence výskytu not na buben. Dal nám od začátku jasně na jevo, že to dnes večer bude s extra Diwali příplatkem. Jasně, s tím jsme počítali J I když jak se na řidiče dívám, možná bych raději šla pěšky. Vypadá, jakoby si něčeho šňupnul. Mžoural na nás, přiblbe se usmíval a vypadal, že každou
chvíli usne. Jel snámi jak s hnojem a i když přikyvoval, že rozumí, kam nás má zavézt, ztratil se. „Ty Marku, kam jede? Tady to vůbec nepoznávám. Nakonec se bubák nějakým záhadným způsobem k hotelu dostal a Marek to okomentoval svou oblíbenou hláškou: "Je to sice delší, za to horší cesta".
Před hotelem jsme mu zaplatili o pár rupek víc a to se najednou bubák probral a začal s námi živě komunikovat, to že jsme mu nerozuměli mu zjevně nebylo překážkou. Marek ze srandy naznačil rukama nohama, jestli by se mohl nechat vyfotit v jeho vozítku, načež začal nadšeně poskakovat a řehtat se jak kůň. Markovi by to jako rikšákovi náramně slušelo, no posuďte sami.
