Ranní rituály, aneb chrchlejte a plivejte

29.3. 2009 Dnes jsem vybrala dvě k sobě se nehodící témata, a to posmrkování a stolování.

 Začnu u posmrkování. Takové zvuky po ránu, snad nelze slyšet nikde jinde, než v Indii. Je to jakýsi rituál. Chrchlou, plivou, posmrkují. Je to analogie naší ranní očisty, třeba když si čistíme zuby. Oni si takhle čistí dýchací systém. Existují tady jakési venkovní koupelny, nebo spíše taková korýtka s několika kohoutky (běžně toto bývá i na veřejném WC) a tam si stoupne několik Indů a unissimo všichni chrochtají, smrkají, plivou…

Člověk by si řekl, že to dělají lidé s nevysokým společenským statutem. Pan doktor Gaurav je zářným příkladem, že se tento zvyk vyskytuje i mezi vzdělanými lidmi. Je to decentní člověk s hezkým projevem, ovšem zarazil mě hned první den svým hlučným posmrkáváním a taháním soplů až z paty. Akorát neplive a dělá to celý den. A ano, dělá to veřejně, třeba na sále, kdy je tam hrobové ticho a ne, není to takové to decentní posmrknutí…

S tím pliváním, to je fakt fuj. Jak jsem již kdysi psala, žvýkají ten paan. A plivou neustále, mají od toho hnědě zbarvené zuby, takže když se na vás usmějí, vypadá, to, že jim hnije chrup.

Dokonce si přede mnou při převazu rány, plivnul na zem i pacient…Pane jo. To je kultura! Brrr, to byl velice silně negativní zážitek.  Nejenže plivou, ale také pořád říhají. To si kolikrát připadám jak někde ve stáji. Grg. Grg. Žádné pardon. Říhnou si uprostřed slova a pokračují dále jako kdyby se nechumelilo. No a prdí taky…Achjo. Nevím jak ženy, ale mužské pokolení se s tím nepáře. Prd, grg, je to jedno, společensky to nikoho nekompromituje.

No ale to ještě nejsme na konci! Jak nám maminky vždycky říkaly, „Nemlaskej“, tak tady asi maminky říkají,“Mlaskej broučku, ať vidím, že ti chutná!“. Mlask, prd, grg.Takový oběd v indické společnosti stojí za to J A aby toho nebylo málo, hrabou si vzájemně, a tedy i mně do talíře. Prostě si naberou z mého tácku daal, špenát, curd nebo mi šlohnou placku. V nejhorším případě si naberou jídlo a strkají mi jej do pusy. To nesnáším, ale párkát, abych neudělala nějaké faux pas, jsem byla okolnostmi přinucena si to, s jistým stupněm sebezapření, do pusy nechat nacpat...  Tenhle zlozvyk má i Dipti. Vím, že to nemyslí zle, naopak, má ty nejlepší úmysly. Ale bohužel, já to nedovedu ocenit. Vím, že tohle se dělá na svatbách, kdy ženichovi a nevěstě všichni cpou do pusy sladkosti, i když už je mají plné něčeho jiného. Je to projev lásky ke svatebčanům.

Richa mi dnes obdivovala stříbrný přívěšek andílka, kterého jsem dostala od své kmotřičky. Ptala se, co to je.  Říkám, že anděl. "A to není víla?" Nechápe rozdíl mezi andělem a vílou! Snažím se vysvětlit, že víla je ryze pohádková bytost, kdežto anděl patří ke křesťanství, i když taky může být v pohádce. Kroutí hlavou a nechápe mezi tím rozdíl. Přijde jí to stejné. No popravdě já se mezi těmi jejich hinduistickými bohy a zvyky také docela ztrácím. Jednou čtu že jich je několik milionů a pak mi Dinesh řekne, že je to jedno, že existuje jen jeden Bůh, a je fuk, jestli se jmenuje Ganesh, Lakšmí, nebo Ježíš či Alláh…To jsem z toho jelen.