15.3.2009 Měníme plán. Původně jsme měli jít dnes dopoledne na tenis a pak vyrazit ven s Járou a Evčou, ovšem Hassan mě nalákal na party u šéfa Artemis.
dobrotyjá
Prý si tohle nesmíme nechat ujít. Je to svět ve světě. Tak jo, už jsme viděli jak si žijí žebráci i střední vrstva, teď uvidíme, jak si žije indická smetánka.
Narinder nakoukl do mapy, kterou jsem mu přichystala. Pokyvuje hlavou. Nejsme si úplně jistí, jestli to pokývání znamenalo, že ví, neví, nebo je mu to jedno. Po cestě mu Marek, který mapu zhlédl jedním okem, radí, že má tady sjet z dálnice…ale neee, Narinder si jede po svém. Nakonec jsme zakufrovali a museli se složitě vracet. Samozřejmě, že měl Mára pravdu!
Přijíždíme do areálu vil a takzvaných „farem“. Řidič nás nakonec vysazuje na farmě jménem Greens a my pokračujeme kolem bublajících fontánek do obrovského zahradního altánu, kde nás vítá doktor Kush. Toho já znám, je kardiochirurg s postem CEO. Představuje nás pánovi s červeným turbanem. Ó, to je majitel, aha. Tak to nás těší.
Jdeme si pro vínko a objevujeme honosnost sídla. Krytý bazén je téměř stejné velikosti jako opodál stojící luxusní dům. Pak se dozvídám že je to jen letní sídlo se zahradou velikosti dvou fotbalových hřišť. Pro děti tady vytvořili ráj, jezdící vláček, kolotoč, bungee trampolína, houpací loď…no to je síla.
Potkáváme Hassana s Kristin, mají tu i děti, chvíli si povídáme a dohromady si sdělujeme dojmy. Všude moře, nebo spíše oceány jídla a pití. Ha, pivo! Marek jde do Hoegaardena, já si dávám Stella Artois. K tomu přikusujeme předkrmy, jako ovčí kebab, pečené kuřecí kousky, paneer, houby, grilovanou zeleninu…
Následuje dlóóúhatánský proslov a poděkovánímajiteli (konferenciér byl nepředstavitelně příšerný),
který je mimochodem tak bohatý proto, že vlastní kromě dvou nemocnic a dvou škol, další spoustu firem, včetně jihoafrické pobočky Dunlopu. Asi budeme brzy jezdit v Evropě na pneumatikách Apollo, budeme jezdit na dovolené cestovními agenturami jménem Apollo a naše nemocnice se také začnou jmenovat Apollo…
Všichni mu děkují, předávají květiny, dotýkají jeho noh, jako projev úcty…trvá to nekonečně dlouho, oni si asi na takové projevy potrpí. Následuje výbuch konfet a je představeno nové logo firmy. Mně se již sbíhají sliny na ty všechny dobroty. Marek začíná taktikou „od všeho kósek“, já se spokojím s touto taktikou v mlsném koutku…to je ráj! Ani maso nepotřebuji. Ten čokoládový dort, hmmmm, nebo gulab jamon či jelabies…o tom se mi ještě bude ještě dneska a možná i zítra zdát. Pak jdeme druhé kolo, zkusit, co jsme ještě nezkusili, k tomu další pivečko a popravdě už tedy moc místa v žaludku není, nicméně se obětujeme a pár laskomin jsme ještě pokořili. Oči by ještě jedly, ale žaludek už dává více než srozumitelné pokyny.
Už je asi na čase odejít. Mára musí ještě něco dodělat do práce, i když nevím, jak v tomto stavu chce přinutit mozek k nějaké činnosti. Po cestě domů kupujeme u cesty meloun, pětikilový za třicet kaček. To bude naše večeře, ať si dáme trochu od toho jídla pohov. No ale počkat, co takhle ten velký zelený ořech s brčkem? Co to je? „Prosím, ještě dva ořechy“, musíme vyzkoušet, jak to chutná! My s Narindrem si dáváme, Marek nemá moc dobrodružného ducha J Mé chuťové pohárka sice nadšeny nejsou, ale minimálně je to osvěžující. Doteď nevím, co to bylo. Ale prodávají je úplně všude. Musím se příště zeptat.
