4.9.2009 Tak jo, zase mě ten Eda ukecal. Prý se mi na blogu už množí pavučiny...
Jenže mě za poslední dobu nic moc nepřekvapilo, ani negativně ani pozitivně, takže jsem postrádala námět a tím pádem i motivaci k nějakému tomu psaní.
A tak jsem čekala, až se něco objeví.Dnes to tedy bude z nemocnice. Pořád stážuji na chirurgickém oddělení a tak se dosti často pohybuji na operačním sále. Teď mě něco napadlo, tak na chvilku odbočím. Jen pro zajímavost, starším ženám říkají lékaři „auntie“, což znamená tetička. No, dovedete si přestavit, že vám nějaký lékař prestižní a drahé nemocnice řekne, „Tak co teta? Co to vaše srdíčko?“ I když pravda, u nás také někteří oslovují pacienty babi či dědo. Ovšem toto beru jen v případě, že si o toto oslovení řeknou. Jinak se mi tento přístup zdá poněkud neprofesionální.
Ale abych se zase vrátila k příhodě. Mám ne zrovna ideální jídelníček a vzorec spánku. Krom toho, že se budím při každém prásknutí dveří od auta či výtahu (trauma z nočních služeb, kdy při každém tomto zvuku jsem se modlila, ať "to" hlavně nejde k nám J) a při každém zazvonění telefonu v noci mám puls sto osmdesát pět, prostě neumím snídat. V nemocnici není moc příležitostí k jídlu, to znamená, že skoro celý den nejím a nepiju a pak přijdu domů a doslova sežeru, co se dá. Pak hekám a naříkám jak ten pes, co snědl Pejskovi a Kočičce dort (mimochodem je to moje oblíbená pohádka). Tak jsem uznala za vhodné (poté, co mi Marek dal direktivní přednášku) začít jíst pravidelně.
Ráno se kolem osmé snažím do sebe nacpat aspoň trošku bílého jogurtu s medem a začla jsem si brát s sebou svačinku, někdy je to jablko, jindy muesli tyčinka či mrkev. Tentokrát jsem si s sebou vzala křupavou muesli tyčinku. Jsou tam dva kousky a protože je moc dobrá, tak je většinou sním obě najednou.
Dneska jsem snědla jen jednu, tu druhou jsem si chtěla smlsnout až po operaci. Asistovala jsem tři hodiny u komplikovaného žlučníku, který se musel nakonec z laparoskopického přístupu konvertovat na tomický (řez), který dává operatérovi možnost lepšího přístupu, i když za cenu pomalejšího hojení pacienta.
Představte si stát tři hodiny v téměř neměnné pozici. Aby člověku trošku nevyhládlo J Po skončení operace jsem si to namířila přímo do šatny, kde jsem měla v kapse bílého pláště (jasné znamení, že patří lékaři) ukrytý svůj sacharidový poklad. Jaké bylo mé zděšení, když jsem v kapse nic nenašla. „Jasně, bude v druhé kapse.“ Ovšem tam moje ruka nahmatala pouze prázdný obal. Musela vypadnout z obalu do kapsy…
Hledám, prohmatávám, koukám do kapsy…a tyčinka nikde. To si dělá někdo srandu. Někdo mi sežral tyčinku. MOJI svačinku! Vy mrchy! Můj metabolismus se tak těšil na příděl sacharidů. Polkla jsem sliny a znechucená si šla koupit aspoň sladké kafe. „Kéž vám ty zlodějské pařáty shnijí a upadnou.“ Co člověka vede k takovému přízemnímu činu? Sežrat někomu svačinku! Pro mě je to krádež jako každá jiná, nejde o to, co bylo zcizeno.
Evidentně tady někdo nehraje na karmu, leda by se cíleně chtěl znovuzrodit jako moucha nebo šváb…
P.S.: A tak mě napadá, napište mi prosím, co by vás bavilo číst o Indii! Díky.
