Už je to pár týdnů, co jsme odjeli z Indie. A i když jsme už doma, v Česku, sem tam se k nám Indie dostane cestou televize nebo článků v časopisech.
V tu chvíli se o mě pokouší nostalgie, ale vždycky se „vyléčím“ vzpomínkou na padesátistupňová vedra, neutichající troubení aut, na okno auta ťukající žebráky, krávy blokující dopravu, chaos… Ale stejně to bylo dobrodrůžo a neocenitelná zkušenost.
Dokud člověk nepozná nic jiného, nedovede si představit, jaký je to balzám na duši se ráno vzbudit, dát si voňavé kafe venku na terase a k tomu zakousnout obyčejný rohlík s máslem nebo si dát malinový jogurt. Balada. Vzít pejska a jít s ním za barák na hodinovou procházku. Kochat se zelení, běžícím zajícem či srnkou. Jít do obchodu a koupit si voňavá rajčátka, mražený špenát či chleba. Vzít kolo a jet se na chvíli projet.
Odjezd ze subkontinentu proběhl v relativní pohodě. I když možná by to vydalo na další článek J Ani jsme netušili, kolik jsme si toho za těch osmnáct měsíců nakřečkovali. Hlavně knih! Máme jich aspoň padesát kilo! Na balení jsme si najali firmu, která vše pečlivě zabalila do krabic, označila a poslala lodí k nám domů.
Jelikož jsme v Indii strávili nějak ten pátek, tušili jsme, že přeprava krabic se neobejde bez potíží. Jak jsem se již párkrát zmínila, docházelo neustále k nedorozuměním, lingvistickým i kulturním. O to bylo naše překvapení větší, když náklad dorazil ve smluvený čas na smluvené místo. Takže, až se někdo budete stěhovat z Indie, poradíme, doporučíme!
Vyndali jsme z naší zásilky, těch dvaceti sedmi krabic, pár věcí, jako košile, svetry, pár důležitých dokumentů a knih a já je bezstarostně hodila do našeho pokojíku. Vše tak nějak zvláštně zapáchalo, jakoby krabice byly nějak chemicky ošetřeny. Asi aby se k nám nedostal nějaký nezvaný návštěvník. Bezstarostně jsme šli spát.
„Auuu. Něco mě hryzlo. Mrchy, ti komáři. Že už lítají v takové kose", nadávám ráno. Ještě se škvírkami místo očí jdu do koupelny. „Mami dívej, jak mě hryzla nějaká potvora", ukazuju mamce dvě nateklá jelítka na paži. "To máš od komára", mává nad tím rukou. Ale je to divné. Takovouhle reakci na komáří hryzanec jsem ještě nikdy neměla. A dokonce to nejen že svědí, ale i bolí. No nic, jdu toho nenažrance zavraždit. Posvítím si na něj lampičkou. Ale ať svítím, jak svítím, nikde žádného komára nevidím. Zaujalo mě ale něco jiného. Něco je na prostěradle. „Fuuuuj! Neee! Pavouk!“ Rozmáznutý pavouk. A ne nijak pidi! A taky nevypadal moc česky. Mám teorii. Asi to byl to pavouk z teplých krajin a byla mu zima, tak si vlezl ke mně pod peřinu. Těsně před smrtí zavalením mě stačil hryznout. Tak to je fór. Přijel mě z Asie kousnout pavouk. No věřil by tomu někdo?
