Kašmír, část 5

Opět jsme se vzbudili do krásného rána. Je neskutečné, jak nám počasí vyšlo. A také, že se mi zase kouří od huby. 

i na horach v kasmiru clovek narazi na indicky neporadekja

Oblékám se ještě v teple spacáku, přece jen dva stupně jsou dva stupně... Sice to chce trochu obratnosti, ale aspoň mi není taková zima.

Co nemám na výletech ráda, je balení. Naštěstí je všechno smradlavé, tedy minimálně je vše načuchnuté kouřem z kamen, takže nic nemusím skládat a jen jsem to vše nacpala do batohů. Kluci už nedočkavě sedí dole u stolu a očekávají, co jiného, než vařená vajíčka a toast. Po snídani jdeme na procházku. Trošku mě mrzí, že už dnes nejdeme lyžovat, ale říká se, že v nejlepším se má skončit. Cestou potkáváme sáňkaře. Úplně bych se o nich zapomněla zmínit. Respektive o tahačích sáněk. To

si zaplatíte pár rupií a tahač sáněk vás doveze, kam je libo. Je to docela srandovní obrázek. Tlustá Indka sedící na oprýskaných dřevěných sáňkách samochodkách nechajíc se táhnout hubeným Kašmířanem. Ještě větší sranda je, když sáňkují. To člověka baví pozorovat, jak postarší Indové blbnou na sáňkách JBohužel i tu v horách člověk narazí na laxnost vůči životnímu prostředí. Musela jsem to prostě vyfotit.

Už dosti bylo zimních radovánek a my se vydáváme na cestu domů, respektive na letiště do Srinagar. Loučíme se s Gulmargem a zimou. Stejný řidič, stejný jeep, stejně křivolaká cesta a stejné obavy o naše zavazadla… Naštěstí je dovezl všechna na místo. Tomáše a Petra jsme na jejich přání nechali ve Srinagaru. Je tam jezero s vyhlášenými houseboaty. Všude je opět plno vojáků, asi demonstrace síly indické armády. Dostat se na letiště k odletové hale  je také docela kumšt. Musíte si vyndat baterky z kamery a foťáku, projdete několika kontrolami, včetně rentgenu zavazadel. Zajímavé je, že nikdo neřeší mobily, pro keré je v dnešní době vestavěný foťák neodmyslitelnou součástí. 

Na letišti nás nenechali vstoupit do letištní haly před půl jednou, což nikdo z nás nepochopil, takže jsme potupně museli čekat před halou, než nám maník dovolil si jít odbavit zavazadla. Tam nám baťohy zapečetili páskou, aby do nich nikdo nemohl dát něco navíc, třeba bombu. Poté jsme museli podstoupit další peripetie s osobními kontrolami,mimochodem dosti nepříjemnými, kdy mi kontrolovali i knihu, časopisy, gelovou tužku a tak oblíbený balzám na rty, který nepřestane paní kontrolorky udivovat. Jitce chtěli vyhodit čokoládu Milku, protože nevěděly, co to je.

Ta se už naštvala a ječela na ně, že to je přece čokoláda! Člověk je z těch kontrol pěkně otrávený, ale řekne si, dobře, je to pro naše bezpečí. I tak při indickém systému je možné, aby se někdo dostal až na letištní plochu, těsně před vstupem do letadla, kde se konala čtvrtá, poslední kontrola, komu vyndají z příručního zavazadla celou kosmetickou taštičku se šamponem a všemi možnými lahvičkami… No tak to už rezignuji a doufám, že se někdo nedostal do letadla s nějakou výbušninou nebo zbraní. V letadle koukám kolem sebe, jestli neuvidím někoho podezřelého.

Let trval poměrně krátce, vyhnuli jsme se sandwichům společnosti Spice Jet a hladce přistáli v Delhi, na letišti Indira Ghándí. No jo, jsme doma. Familiérní smrad a vedro. Sami moc nevoníme, jsme vyuzení jak správní zálesáci, do toho to vedro…Takhle moc jsem se ještě na sprchu netešila…

P.S.: pro ty, kdo zná heslo a chce se pokochat našimi fotkami: http://mouse21.rajce.net/Kashmir_20090301