Kašmír, část 3

Brrrr… to je kosa. Je osm ráno a kouří se mi od pusy.

indicky lyzarja

 Na pokoji jsou dva stupně. Přes okno vidím sluníčkem osvětlené a sněhem pokryté hory v kontrastu s azurovou oblohou. To je nádhera.

Honem vylézám ze spacáku a strkám do něj věci, ve kterých budu lyžovat, ať se trošku prohřejí, než do nich vlezu. Jeja to je kosa. Jdu do koupleny, kde je v kýblu voda. Zmrzlá. A v kohoutku teče pravděpodobně čerstvě rozpuštěný sníh. Brrr. Oblékáme se do lyžařského a vyrážíme na snídani.

Kluci tam už sedí, snažili se něco objednat ke snídani. Prý to nejde. Ale to už kluci začínají na mladíka tlačit, že mají hlad a že jim šéf slíbil, že dostanou snídani. Marek prostě bez snídaně neodejde, ten když má hlad, tak si jídlo vydupe (v tom lepším případě). Nakonec se jim podařilo ukecat toast s marmeládou a Marek si odvážně vydobyl vaječnou omeletu. K tomu někteří z nás usrkáváme sladký čaj s mlékem.

Už se nemůžeme dočkat, až budeme lyžovat. Obouvám si lyžáky. Přes noc „kupodivu“ nevysmrádly ani nevyschly. Škemrám o igelitové pytlíky. První lyžařská ponožka, igeliťák, druhá lyžařská ponožka. Takový menší sendvič J To bude mikroklima J Ještě že jsem si vzala tolik ponožek.

Z logistického hlediska jsme ubytovaní velice vhodně. Na gondolu je to kousek. Ovšem pro mě s Markem to tak jednoduché není, jelikož jsem marnivá a půjčila jsem si včera přece dvoje lyže, z nichž jedny musím vrátit. Bohužel to není za rohem…takže táhnout navíc lyžáky, lyže, hůlky je docela peklo….ještěže toho Marka mám. Je to poklad. Přibližujeme se jedním z vleků. S majitelem půjčovny se chvíli handrkuji, protože mi nechce vrátit peníze, i když taková je tady běžná praxe. Nakonec zakročuje Marek a pán rád peníze vrací J

 Dvakrát jsme na rozcvičku sjeli ten malý kopec a pak hurá na lanovku! Vyjeli jsme do 2650 m.n.m. Lanovka sice trochu staromódní, ale buďme rádi, že nemusím tlapat pěšky! Já mám tak moderní a tím pádem široké lyže plácačky, že se mi nevejdou do držáku kabin a musím se s nimi pokaždé docela složitě vecpat dovnitř. Nahoře je nádherně. Sluníčko, azuro, spousta sněhu, no prostě ráj. Připojujeme

se k naší skupince, posilňujeme se slivovičkou a vyrážíme úplně nahoru do 4000 m.n.m. Kopec je to pěkně strmý, i když jsme lyžaři zkušení, máme respekt. Popravdě se mi zezačátku trošku klepala kolena. Přece jen je to neupravený terén, prudký, člověk když s sebou řízne, zastaví se o pár set metrů níže…nic moc pocit. Ale jízda to byla úžasná, některé pády by stály za zveřejnění, dokonce jednou se stalo, že lyži jsme ulovili až 200 metrů pod Tomem Hapalainenem. Ten nám převedl zezačátku takový akrobatický kousek, že jsme jej poprosili, ať už jej raději neopakuje J Spodní sekce hlubokého sněhu nám dala dosti zabrat, mně popravdě méně, jelikož jsem měla nejlepší a nejširší lyže, a tak se všichni ostatní bořili a lopotili. Tím pádem už se mnou nahoru do 4000 jet nikdo nechtěl. Škoda. Po takovém fyzickém vypětí jsme zvolili tedy spodní sjezdovku, která taktéž nebyla upravená, ale dalo se. Ona to vlastně ani nebyla sjezdovka. Byl to spíše takový pětimetrový pruh a sem tam se horko těžko dal udělat oblouček…natož carvingový. I tak to bylo super, unavili jsme se notně. Poobědvali jsme v místní restauraci dosti pálivé jídlo, ještě půl hodiny poté jsme měli pocit, že při každém výdechu nám šlehá z huby oheň.

Unavení, zpocení, smradlaví jak tchoři, ale spokojení jsme se odebrali na pokoje…tak teď dojde i na koupelnu. Jupí, teče teplá voda. Protože sprcha nefungovala, přistoupili jsme na indickou kyblíčkovou metodu, kdy jsme si napustili do kýble vodu a menším kyblíčkem jsme se polívali J (Předtím jsme se snažili jakštakš ty kyblíky vypucovat, ale s minoritním úspěchem). Bylo úžasně příjemné na sebe tu horkou vodu lít a poté mít ještě pocit voňavosti a čistoty.

Kvalitu večeře jsme nechtěli riskovat a tak jsme zvolili jeden z nejlepších, ne-li nejlepší, hotel v Gulmarg jménem Hilltop. Prostředí moc příjemné, obsluha neskutečně, na indické poměry, dobrá a co hlavně, bylo tam teplo a měli tam pivo! Jídlo nás velmi příjemně překvapilo. To teplíčko v kombinaci s pivem a dobrým jídlem nás jaksi ukolébalo a tak jsme se chtě nechtě vydali na cestu do našich pokojíků…samozřejmě jsme ještě před spaním stihli pár panáků slivovice. Jak nakonec prohlásil Tom, tato příjemná švestková nálada se nás držela celý pobyt v Kašmíru.