Všichni se mě hned hrdě ptali, jak se mi líbil výlet a jestli vím, že se tomu říká indické Švýcarsko. Pravda, Kašmír byl pro mě zážitek, ale že mají odvahu Kašmír nazývat Švýcarskem? Nicméně jsou velmi šťastní, že se mi v Kašmíru líbilo a znalecky pokyvují hlavami . Teď již jistě chápu, proč Indie tak moc chce toto území a že to jen tak Pákistáncům nenechají. Kór ne teď, když už tam zahynulo tolik indických vojáků.
Pokaždé, když se s někým novým seznámím, jedna z prvních otázek zní: „Jak se ti líbí Indie?“ A než stačím odpovědět, vychrlí na mě, že přece Indie je kolébka lidstva, kultury a písma, že mají ty nejkrásnější a nejstarší památky…Hm, takže většinou nemá smysl jim říkat cokoli negativního a již jsem si připravila univerzální formulku na tyto nadšené nacionalisty: „Indie je jiná. Plná kontrastů.“ Tohle Indové rádi slyší. Nechápou ovšem, že to v sobě může mít i negativní smysl. Třeba to, že kolem žebráků, kteří nemají nic, projíždí nablýskaná auta za několik set tisíc až miliony rupií. Nebo obrázek žebráka před luxusním nákupním centrem. Nebo špína, odpadky, silně znečištěná Yamuna river a za ní majestátný Taj Mahal.
Po operaci již nebylo do čeho píchnout a tak jsem šla do knihovny, kde jsem nejčastějším návštěvníkem. Ve dvě hodiny prchám na první lekci hindi. S Vlaďkou a Kristin jsem se domluvila, že se můžu zkusit připojit, i když jsou dosti přede mnou, asi o patnáct lekcí… Učitel je velmi milý pán a v jeho pojetí se hindi až tak složitá nezdá, ovšem oproti holkám nic neumím a mám co dohánět. K tomu usrkáváme vynikající zázvorový čaj s mlékem, který umí jen Krishna, Vladčina služebná. Hodina a půl uběhla jak nic a já spěchám domů, konečně přijde někdo kvůli té plísni, co s námi posledních pár týdnů spokojeně bydlí. Jediný pokrok v této věci jsem zaznamenala, že teda přijde v pátek , dneska to nespraví, přišel jen vyhodnotit situaci. Jojo, ty jejich pátky známe…J
