10.11.2009 Třicet, dvacet devět, dvacet osm….Indové opět nezvládli organizaci a dav protrhl startovní pásku.
Po pár metrech jej organizátoři horko težko zastavují a nahánějí zpátky na start. To nestihnou, už mají jen pár vteřin do oficiálního startu… „Jedna“…a už běží. Oficiálně byl odstartován závod půlmaratonu v New Delhi.
Stojíme před obrovskou obrazovkou, která živě běh přenáší. Sledujeme, jestli náhodou v tom zmatku nezahlédneme vysokého bělocha s modrou kšiltovkou. Jsme v areálu, kam můžou jen běžci a připadám si jak v mraveništi. Drtivou většinu tady představují, jak jinak, než Indové. Ale semtam se mihne cizinec. Je brzké listopadové ráno, kosa jak blázen a kouří se nám od pusy. Jelikož si nemáme kam uschovat věci, máme na sobě jen to, v čem poběžíme. Šortky, tričko a kšiltovku.
Kamera zabírá čelo závodu, kde, jak jinak, vévodí Etiopané. Pár kilometrů za nimi se táhne had běžců, profíků, poloprofíků či amatérů.
My holky jdeme jen sedm kilometrů, za to Marek se hecnul a běží půlmaratón. Blázen. Byl to vlastně nápad Vlaďky. „Holky, nechce se vám běžet ten Great Delhi Run? Bude sranda! Poběžíme i s mým kamarádem Vikramem.“ Nejdřív se mi nechtělo. „Copak uběhnu sedm kilometrů jen tak?“, pochybuji sama o sobě.
„Pamatuješ, jak jsme se před rokem dívali v televizi na ten běžecký závod v Delhi? A jak jsme říkali, co je to za magory, že běží v takovém smogu?“, ptám se Marka. „No tak já s holkama poběžím ten běh na sedm kilometrů.“ Spíše ze srandy jsem se zeptala, jeslti nechce běžet s námi. Živě jsem si představila, jak mezi námi holkami cupitá stokilový chlap. Krom toho nesnáší chodit pěšky, natož běhat.
O to větší bylo mé překvapení, když mi bylo naznačeno, že poběží. Ale ne s námi, on poběží půlmaratón. Sedm kilometrů je prý pro děcka. „To by pro mě nebyla žádná výzva“, ukončil svůj monolog, zatímco jsem nehnutě seděla naproti u stolu a jen ohromeně zírala. To přece nemůže zvládnout. Závod je za měsíc. To nemá šanci natrénovat.
Věděla jsem, že je to tvrdohlavec. Ale že takový… Začala jsem o něj mít docela obavy. Všichni známe případy, kdy netrénovaní jedinci přijdou při takových závodech k újmě, někdy i o život. Už jsem si představovala myolýzu s následnou nekrózou ledvinných tublů…Fuj. I začali jsme trénovat. Každý den. Kvůli vedru zpočátku v posilce na trenažéru, později venku po areálu našeho komplexu. Koupili jsme si speciální hodinky na sledování tepu, abychom ten náš trénink zoptimalizovali. Zezačátku to byla dřina. Hlavně se přinutit se obléct do sportovního a vyrazit. Ale byli jsme na to dva a ve dvou se to lépe táhne.
Trénovala i Vlaďka, i Dana, i Manoela. Vzájmeně jsme si sdělovaly naše pokroky, a téma Great Delhi Run byl na denním pořádku. Koupili jsme si pořádné běžecké boty, Marka jsme vybavili funkčním oblečením, včetně ponožek a běžeckým pouzdrem na iPod, aby se mu do rytmu pěkně běželo. Nastudovali jsme si způsob stravování a začali se zdravějším jídlem. Nakreslili jsme si kalendář, přilepili na lednici a začali odškrtávat dny…
