Incredible India, rok poté.

30.9.2009 Dnes je to na den přesně rok, co jsme vyjeli na „zájezd“ do Indie. První zážitky mě nenechaly na pochybách, že to bude boj.

 Pamatuji si, že nám bezprostředně po opuštění letadla ucpal nos příšerný puch, v jednu ráno bylo venku čtyřicet jedna stupňů a všude se rozléhalo neutichající troubení klaksonů. Vyváděli mě z míry žebráci, kteří neodbytně klepali na okna našeho auta. Stejně tak hustota dopravy. Absence pravidel na silnici. Krávy, prasata, oslíci a psi na silnici. Zvířectvo se ve městě pohybuje volně a člověk se musí mít neustále na pozoru, jezdit velmi opatrně a pomalu, protože, rádi skáčí pod auto. S údivem jsem otáčela se za pasákem oslů, který jel po silnici na kole a stádo popoháněl před sebou k běhu...(mrzí mě, že jsem neviděla, jak to zlvádá na křižovatce J).

Jaká je tady špína a v jakých obydlích, nebo spíše norách tady lidé bydlí…Měla jsem nad vším otevřenou pusu údivem, nevěřícně jsem kroutila hlavou. No nekruťte, když se v pravidlech pro užívání bazénu v jednom odstavci dočtete, že: „ Domácím mazlíčkům, osobním sluhům a jinému personálu je vstup do areálu bazénu zakázán“. Po čase jsem se ocitla ve fázi znechucení a nepochopení indické kultury.

A po roce? Je to trošku jinak.  Nechává mě to klidnou. Jednoduše stejně nakonec člověku nic jiného nezbyde, než se smířit s životní situací. I když stále jsou tady některé skutečnosti, které mě dovedou lehce vyvést z míry, a to je krom nedochvilnosti a nespolehlivosti jistá dávka neschopnosti místního obyvatelstva. Taktéž mě nenechává úplně bez reakce otrokářský model společnosti. Na vlastní kůži jsem se s tím setkala, kdyby náhodou někdo chtěl něco namítat.

Ale abych pořád nevnášela do článků negativismus, tak jsem nadšena jógou, na kterou se nemůžu přinutit ráno vstát, i tak mě fascinuje. Jíst zralé mango, které nechutná po jehličí nebo šťavnatý sladký ananas, po kterém se člověku v puse nedělají afty. Jsem nadšená, když někde slyším zavřískat páva a ještě nadšenější, když jej uvidím, nebo když na ulici potkáme opici. Jsem ráda za možnost si zahrát golf bez toho, aniž bych měla pocit, že tam společensky nepatřím. Zasmát se reklamě na taxíky: „ Pokud  máte vyrážku, zavolejte na číslo….“ (rash-vyrážka, rush-spěch), nebo kdy místo G napíšou šestku (6), takže se dočtete, že bydlíte na 6 olf course road, místo Golf course road J.  Zrovna včera jsem se dočetla na zadní části školního autobusu, že:  „Pokud uvidíte, že tento autobus jede rychle nebo nebezpečně, postěžujte si ve škole na tomto čísle, nebo zavolejte policii.“

Vlastně se mi docela líbí pozice cizince, protože ta skýtá možnost něco objevovat, něco se nového učit, něco zajimavého vidět. Třeba Taj Mahal (nevěřila bych, že ho někdy uvidím ), na vlastní oči se podívat na svatou řeku, natož se v ní, byť během raftování, vykoupat, zalyžovat si v Himalájích…Je to únik od stereotypu, který naprosto nesnáším a který mě ubíjí. "A aspoň bude co vyprávět dětem", vždycky unissimo s Markem dodáváme, když nás něco opravdu vykolejí.