17.3. Ranní vstávání nikdy nebylo mé hobby, ale dnes se mi doopravdy nechce.
Celou noc tady ve vedlejším bytě, vyla starší paní. Vyloženě úpí, křičí, naříká. Z počátku jsem si myslela, že to vyje pes, ale když vytí vystřídal hysterický smích, tak jsem byla nucena změnit názor. No prostě vedle nás bydlí magor, adept na ústavní léčení. A to audio představení vydrží dělat od půlnoci do osmi do rána, kdy odjíždím do práce. Jsem zralá na antidepresiva, jelikož a protože spánkovou deprivaci snáším dosti zle a bohužel babizna přeřve i špunty do uší. Budu to muset s tou sousedkou „šakalem“nějak vyřešit. Asi půjdu do lékárny a koupím jí kilo diazepamu ...
Venku je smog, sluníčko se horkotěžko přes ten humus dostane, je dvacet jedna stupňů v osm ráno, ale v nemocnici je zase frišno. Stěžují si i lékaři, že jim je zima. A myslíte, že s tím někdo něco udělá? Vůbec se nedivím, že si Indie stěžuje na nedostatek elektrické energie, když s ní neumí hospodařit a plýtvají jí třeba konkrétně na podchlazování zaměstnanců Artemis, stejně jako jejich pacientů. Kdyby mě pustili k ovládacímu panelu klimatizace, snížila bych jim citelně náklady.
Člověku se ani nechce věřit, že by Indové mohli mít potíže s nedostatkem energie , když pak člověk projíždí kolem obrovitánských nákupních středisek, která září všemi barvami, a není jich tu zrovna málo!
Dnes se na kardiochíru moc pacientů nežene, nikdo si nechce nechat udělat bypass a tak mi nezbývá, než se odebrat do knihovny. A tady mám příležitost popsat, čím mě Indové dovedou pekelně znechutit:
V knihovně sedí, kromě mně již známého knihovníka, u počítače nějaký pán a něco si tam čte. Je mu kolem čtyřiceti. Zdravím a zapisuji se do knihy návštěvníků, kde výskyt mého jména je evidentně nejpočetnější, půjčuji si knihu a uvelebuji se s kafem do křesla. Slyším toho u počítače, jak se ptá, co tady jako dělám, ten druhý říká, že jsem na kardiochíře. Prostě se přede mnou baví o mně. To se nemůže, nezdvořák, zeptat mě přímo? Nebo se alespoň zeptat, až tam nebudu? Tuhle situaci jsem bohužel již zažila na vlastní kůži několikrát. Dokonce i ze strany lékařů, jeden dokonce na mě ukázal prstem a pak se kohosi zeptal, co jsem zač. Mám chuť jim poklepat na rameno a říct, „Haló, já jsem tady a ano, mám šedou mozkovou kůru“.
P.S.: Milí čtenáři, připomínám, že jsem flákač, nepíši články poctivě každý den, jsem v měsíčním skluzu, takže momentálně je 29.4. a venku není zmíněných 21 stupňů, ale 44…to jen tak pro zajímavost.
